MOTTO: "Hřebík, který čouhá, dostane kladivem."

Autorem veškerých kreseb na blogu je TARASKON.

Listopad 2008

Draci ve 20. a 21. století

23. listopadu 2008 v 14:38 DRACI
Drak začal pronikat do literatury, především fantasy, kde došlo k narušení pravidel rozlišování toho, co drak může a čeho schopen není. Veškerá pravidla pak byla narušena filmem, kde drak zpravidla nevystupuje jako bájné zvíře, ale jako přihlouplý vraždící maniak, který pro své jednání zpravidla nemá ani motiv ani jasný příkaz. Lze říci, že se tak z bájného zvířete postupně stává smyšlený tvor.
Ve fantasy zaměřené spíš na magii než na meč bývají naopak draci inteligentní, často inteligentnější než člověk nebo alespoň těžící z tisíciletých životních zkušeností. Ovládají velmi dobře magii přirozenou (konečně, každý letecký inženýr by vám potvrdil, že drak létat nemůže - rozuměj bez magie) i naučenou (tedy klasická zaklínadla). Patří mezi nejnebezpečnější protivníky které můžete ve fantasy potkat, ale ne vždy jsou proti vám.
V některých fantasy světech - například v Midkemii - na sebe draci mohou vzít lidskou podobu, ať už pomocí zaklínadla nebo díky přirozené schopnosti změny podoby. I v lidské podobě si uchovávají svou sílu a rychlost (a magii, ale to je samozřejmé).
Kromě draků dštících oheň se vyskytují draci ledoví (bývají modří) a draci vydechující nebo vyplivující jed (bývají zelení). Obvykle mají jen jednu hlavu (a vícehlavý tvor se nazývá saň - narozdíl od rozdělení z legend zmíněném výše).
Draci se vyskytují i ve sci-fi, například v knihách o Pernu (Anne McCaffrey). Jedná se tam o původně malé tvory schopné plivat oheň po rozžvýkání jakéhosi nerostu, létat (na netopýřích křídlech), telepatické komunikace a teleportace skrz prostor i čas (přes něco zvané mezimezí). Po přistání lidských kolonistů byly geneticky vylepšeni - zvětšeni natolik, aby mohli nést lidského jezdce, a byla zvýšena jejich inteligence - aby mohli být použiti při obraně proti agresivní mimozemské (a mimopernské) formě života zvané vlákna. Draci z Pernu jsou častěji samci, samice kladou větší počet vajec. Svého jezdce si vybírají (z přivedených kandidátů) hned po vylíhnutí a tvoří s ním telepatické pouto.

Draci v bibli

23. listopadu 2008 v 14:37 DRACI
Bible
Velmi významným informačním zdrojem představ o dracích je i Bible. Ve starém zákoně byl pohled na draky ovlivněn, myšlenkami národů předního východu. Jedná se prakticky o židovskou úpravu těchto představ. V Novém zákon jsou tyto představy ovlivněny helénismem a dalšími proudy určující tehdejší pohled na svět.
V Bibli se vyskytuje relativně dost draků, náhled na ně se změnil a nejsou ničím jiným než zlovolnými, nepojmenovanými bytostmi, jejichž osud není nijak zkoumán. Prostě vystupují jako součást nějakého příběhu, ve kterém nehrají hlavní roli.
Velmi zajímavá je Kniha Henochova, kde je přímo vysloveno, že v den potopy světa dojde k rozdělení dvou "oblud" (draků) z nichž jedna bude samice - Leviatan (mořská) a druhá samec Behemot.
Ve Zjevení XII, kde se vyskytuje největší drak "ocasem smetl třetinu hvězd z nebe", tímto drakem byl samotný satan.
Velice zvláštní je zabití babylonského draka, kterého prorok Daniel nakrmil šiškami z tuku, smoly a chlupů a drak poté pukl.

Drak a křesťanští světci
Středověk rozeznával draky okřídlené a neokřídlené. Nevěřit v neokřídlené draky (a draky obecně) bylo těžkým hříchem, protože pochybovač odporoval Písmu svatému. Mnoho svatých, jak zaznamenali jejich biografové draky zabilo nebo zahnalo. Draka jako atribut má hned několik křesťanských světců, jsou to například Benedikt z Nursie (okřídlený dráček vylézá z kalicha), Gotthard (zkrocený u nohou), Ignác z Loyoly (přemáhá ho), Jiří (probodává ho kopím), Lev Veliký (drak symbolizuje mocnosti temna), Markéta Antiochijská (u nohou, na dlani, někdy ho drží na provázku), Marta, Hilarius nebo archanděl Michael (přemáhá ďábla v podobě draka).
Latinské slovo DRACO, -ónis, znamená jak "drak", tak i "had" a proto jsou někdy v textu zaměnitelní.

Drak v různých kulturách

23. listopadu 2008 v 14:35 DRACI
Přední východ
S drakem se setkáváme již u Sumerů a na ně navazujících kultur, např. nejvyššímu bohovi akkadské říše byl drak přímo zasvěcen. Tento drak byl jakýmsi prototypem tehdejších představ draka a byl vlastně křížencem hada a ptáka Noha. Tehdejší podoba draka je dobře známa z archeologických vykopávek: Má hadí hlavu s velkýma očima, rozeklaným, hadím jazykem a s rohem na lebce. Krk má velmi dlouhý, jeho tělo je šupinaté a drak má čtyři nohy. Zadní tlapy mají ptačí drápy. Mezi badateli nepanuje úplná jednota o jeho funkci, schopnostech ani vlastnostech. Velmi známým drakem sumersko-akkadské mytologie je Mušmachchu, což byl sedmihlavý drak (nebo had). Poněkud atypickým drakem byla Tiamat, která na sebe spíše brala podobu draka než by jím sama byla.
S chetitskými draky je spojena jedna zajímavost a to je drak Illujanka, což byl had - drak, spojený s mýtem v němž Inara draka opije a spoutá (Mýtus o Illujankovi). Zajímavá na tom je skutečnost, že drak Illujanka je pravděpodobně první drak žijící v jeskyni. Velmi nenasytný byl chetitský mořský drak Chedammu, který pochází z chetitsky psaného mýtu o Kumbarim (churritský otec bohů). Rodiče tohoto draka jsou Kumbari a dcera velkého moře. Jeho hlavní zbraní byla žravost. Ištar se jej na prosbu svého bratra (bůh bouře) snažila zneškodnit, nejprve použila svoje ženské vnady, ale na draka nezapůsobila, protože jeho jediná touha bylo jídlo, poté ho omámila omamnými látkami a vylákala ho na břeh, kde ho Bůh bouře pravděpodobně zabil (tato část díla se nezachovala).

Egypt
Egyptské náboženství přes obrovské množství podivných bytostí, monster, atd. nezná klasického draka. Do egyptské mytologie bylo v průběhu doby zasazeno několik draků víceméně lokálního významu, kteří z ní zase odešli, aniž by do ní významěji zasáhli.
Přesto jsou v této mytologii dvě velmi významné bytosti, které jsou někdy označováni jako draci. Jedná se o Amemait, velká požíračka, nestvůra se lvím a hroším tělem a krokodýlí hlavou. Zúčastňovala se "vážení srdce" u posledního soudu, jestliže bylo srdce lehčí než pravda, sežrala ho a duše přestala existovat navěky. Amemait bývá v některé literatuře označována jako drak, jinde nikoli, každopádně s draky vykazuje některé shodné znaky.
Apop je spíše démon v podobě obrovského hada, je to nepřítel boha Re. Byl ztělesněním nepřátelských sil, které ohrožovaly plavbu sluneční lodi, byl příčinou stmívání, přítmí, temných mraků atd.

Řecko
V řecké a následně i římské mytologii je situace kolem draků velmi komplikovaná, neboť se jich zde vyskytuje značné množství, přičemž některé příběhy mají více verzí a často se stává, že v některé verzi nějakou činnost dělá drak a v jiné nikoli. Draci zde často vystupují jako představitelé tmy (někdy se stávají i jejím symbolem), jindy vystupují v pozici "hlídacího psa", vyskytuje se i pojetí jakéhosi "posvátného" zvířete a vykonavatele vůle bohů.
Nejznámějším řeckým drakem je patrně drak vystupující v Pověsti o zlatém rounu, kde Argonauté přijedou získat zlaté rouno do Kolchidy. Zde nejprve Iásón dostane za úkol osít pole dračími zuby (tento čin se stal základem mnoha přísloví), z této setby vyrostou vojáci, kteří se mezi sebou pobijí. Přestože Iásón splnil úkol zlaté rouno nedostane, proto se ho rozhodne získat lstí v čemž mu pomůže Médeia, která uspí draka střežícího toto rouno. Do této pověsti zasáhnou draci ještě jednou a to když Médeia prchá na voze, který tahnou dva okřídlení draci boha slunce Helia.
Dalším velmi známým drakem je drak zabitý Kadmem, který po objevení vhodného místa pro založení Théb narazí na draka, který zabije jeho společníky, ale Kadmos ho nakonec zabije. Jeho zuby osel pole a vyrostlí vojáci mu pomohli založit město a on se stal jejich králem. Jako starý svého činu lituje a nakonec se sám promění ve velkého hada - draka.
Stohlavý drak Ládón, potomek nymfy Echidny a storukého obra Týfóna, střeží zlatá jablka v zahradě Hespedirek.
Trochu atypickým drakem byl Delfynes, kterého stvořila bohyně Gáia při válce s nebesy a kterého zabil Apollón.

Severská mytologie
Jörmungandr (Midgardsormr) vyskytující se v severské mytologii je sice častěji považován za mořského hada, ale může být i drak. Podle Eddy se jedná o hlavního protivníka boha hromu Thóra.

Čína
V Číně byli draci velmi populární. Byli uctíváni jako mořský bůh, později tažné zvíře pro vozy bohů (symbol jangu - mužský princip). Drak má obrovské tělo, ocas ještěrky a 4 velké nohy. Jedna z čínských hierarchií dělí draky do čtyř skupin:
  1. Nebeští draci (天龍, tchien-lung) - střeží zemi bohů a slouží jim.
  2. Draci duchové (神龍, šen-lung) - mají schopnost vyvolat déšť a vítr.
  3. Pozemští draci (地龍, ti-lung) - žijí v mořích a řekách.
  4. Draci strážci pokladů (伏藏龍, fu-cchang-lung) - hlídají poklady.
Draci jsou zde hodní a přátelští, dovedou se proměnit v lidi i jiná zvířata (symbol císařské moci). Jako potah bohů se nejvýrazněji projevili u Š-che tj. bohyně, která vyjíždí každé ráno na voze taženém šesti draky u západní hory sjede do propasti. A u vládce jara Tchaj-che (východ) s bohem stromu Ču mangem - ptačí tělo, létá na dvou dracích.

Střední Evropa
Draky se zabývalo velké množství odborné literatury. Evropské pojetí draka se vyvíjelo poměrně složitou cestou, přičemž zásadní dopad na evropské pojetí draků měla samozřejmě Bible, z dalších významných myslitelů lze uvést svatého Augustina, který pravděpodobně jako první uvádí představu, že dračí křídla jsou podobná netopýřím (tuto představu neopustila evropská animace a film dodnes) a že vzduch okolo draka je zamořen jeho dechem. Toto zamoření je velmi zajímavé, neboť v literatuře se lze často setkat s vysvětlením, že jde o reakci na špatný vzduch v jeskyních atp. Nicméně v době sv. Augustýna nebylo zcela běžné, aby drak žil v jeskyni, naopak ještě mnoho let po jeho smrti se předpokládalo, že draci žijí v Etiopii a v podobných zemích. Konrad Gesner v díle Historiae animalium uvádí, že slovo draco pochází od "ostře vidět", to ovlivnilo představy o dracích na dlouhou dobu a lze tvrdit, že dobrý zrak byl nahrazen dobrým čichem, až v pohádkách 20. století. Dobrý zrak měl své opodstatnění v úvaze, že pokud drak letí do velké výšky musí nutně dobře vidět.
Dalším zdrojem informací o dracích je Mandevillův cestopis, který se zmiňuje o několika dracích, ale neposkytuje nové obecné poznatky, pouze nás seznamuje kde jaký drak žije. Jedinou novinkou tohoto cestopisu je možnost začarování ženy v draka Pověst o Ipokrasově dceři.
Ve středověké Evropě, bylo mnoho draků vystaveno v tehdejších muzeích (dnes bychom je označily spíše jako kabinety kuriozit). Nejčastějším takto vystavovaným "drakem" byl buď krokodýl nebo rejnok.
V Anglii v době krále Artuše byly draci různých barev symbolem různých znepřátelených zemí. V legendách o Merlinovi o těchto dobách mluvících se mohou vyskytovat i živí draci. Wales si červeného draka jako symbol ponechal dodnes.

RUNY

13. listopadu 2008 v 19:23 VIKINGOVÉ
Runy - starogermánské znaky
Vikingové a první Germáni používali runy, písmo, vyrývané nejčastěji do kamene (kamenných památníků), dřeva, kostí nebo kovu.
Vikingové zdobily runovým písmem své zbraně kvůli identifikaci a také kvůli víře, že zbraň bude v boji účinnější.
Runové písmo se objevilo před rokem 1000, jeho původ je však dosud nejasný a vedou se o něm neustále diskuse. Velké množství runových kamenů se nachází ve Skandinávii. Jsou zdobené různými propletenými, křivočarými dekorativními motivy, často pomalované živými barvami.
Písmo je často považováno za tajné, obvykle se skládá z přímočarých prvků, což umožňovalo snadné rytí. Netvoří však přesnou abecedu. Prvních šest písmen celku se nazývá "futhark", což v širším slova smyslu znamená způsob psaní. První "futhark" obsahuje 24 znaků, druhý jenom 16.
Dnes umíme runové znaky rozluštit, smysl některých textů nám však stále zůstává utajen.
Podle mytologie runy vymyslel Odin, nejchytřejší ze všech bohů, který se vyjadřoval jenom ve verších.

Archeologie - Architektura - Náboženství

13. listopadu 2008 v 19:21 VIKINGOVÉ

Archeologické nálezy
Badatelé mají k dispozici hojné archeologické nálezy. Ve velkém množství se našly potřeby pro domácnost zbraně, nářadí a dokonce i lodě a vozíky ve vynikajícím stavu. K lepšímu poznání mytologie mohou sloužit také četné sošky, náramky, spony a náhrdelníky nebo amulety, které Vikingové nosili. Velmi rozšířený byl amulet se zmenšeninou Thorova kladiva - Mjollni (též Mjollnir, Mjöllni).

Architektura a náboženství
Vikingové žili ve vynalézavých a půvabných, ale poměrně jednoduchých staveních. Kromě poměrně podrobného popisu chrámu v Upssale ve Švédsku neexistují stopy po náboženské architektuře Vikingů. Neměli zřejmě potřebu stavět mohutné stavby, aby zde pěstovali své náboženství nebo přinášeli oběti. Nejčastěji sloužily jako orientační bod nebo místo společných shromáždění velké stromy, hlavně jasany. Svátky, shromáždění a pravděpodobně i obětování se prováděly u obrovských stromů. Ohromný jasan Yggdrasil byl tehdy považován za střed světa. Možná, že u stromu byly postaveny jednoduché chrámy, ale nic srovnatelného se stavbami Egypťanů nebo Řeků. Částečně se to vysvětluje tím, že Vikingové žili spřízněni s přírodou. Neměli ani kněží, ani žádné jiné náboženské osobnosti. Starší lidé, šéfové rodin nebo zdatní válečníci měli před ostatními Vikingy morální autoritu (a mmožná i náboženskou), ale nenajdeme u nich papeže nebo osoby podobné mocným egyptským faraónům. V rodinách byly pouze sošky, k nimž se lidé obraceli se skromnými modlitbami. Každý se modlil po svém, bez přesného návodu. Vikingové žili rodinným náboženstvím, podléhajícím důležitým odlišnostem mezi jednotlivými náboženstvími.


Během svých cest se Vikingové postupně dostávali do kontaktu s jinými náboženstvími, která uctívala jednoho či více bohů. V roce 966 se dal Harald Modrý zub pokřtít a poté přešli postupně všichni Vikingové pod vlivem katolických misionářů na křesťanství.
Od roku 1000 vikinská mytologie postupně vymizela, stejně tak jako většina pohanských náboženství v severní Evropě.

Kalendáře a svátky

13. listopadu 2008 v 19:13 VIKINGOVÉ
Kalendáře a svátky světla
Ještě v současné době se ve Velké Británii používají kalendáře, značně ovlivněné vikinskou mytologií. Úterý se anglicky řekne Tuesday (Tyrův den), středa Wednesday (Wodenův den, tj. Odinův), čtvrtek Thursday (Thorův den) a pátek Friday (den bohyně Friggy). Tento fakt se vysvětluje tím, že se v 9. a 10. století usadilo na britských ostrovech množství Vikingů.
Německy se čtvrtek řekne Donnerstag (Donarův den, tj. Thorův).
Všechny národy severní Evropy, kde jsou dlouhé a těžké zimy, mají svátky spojené s ročním obdobím zvláštní význam. U Vikingů se za každého slunovratu konaly velké slavnosti. Křesťanská církev tohoto faktu vhodně využila a své oslavy načasovala do téměř shodného období. Tak se ze svátku zimního slunovratu staly Vánoce a ze svátku letního slunovratu svátek sv. Jana. Stopy po starých svátcích světla můžeme vidět v tom, že se o sv. Janu zažehávají ohně.

Vikinská společnost

13. listopadu 2008 v 19:10 VIKINGOVÉ
Vikingové byli skandinávští mořeplavci, kteří se v 8. až 11. století vydávali na loupeživé výpravy do mnoha evropských zemí. Pro konsolidující se evropské státy tehdy představovaly hrozivé nebezpečí. Z hlediska etnického původu představovali severní větev Germánů.

Životní podmínky
Obyvatelstvo Skandinávie se živilo převážně lovem a rybolovem. Jejich obživu tvořily různé druhy masa, ale pojídali také stravu rostlinného původu. Zemědělství se věnovali pouze v některých oblastech, kde k tomu byly přírodní podmínky (švédské Skåne a Gotland, norský Viken, Jutský poloostrov). Přes zimu si pak vyráběli nástroje, se kterými pak muži vyráželi za obchodem. Ženy, děti, starci a otroci zůstávali doma a starali se o hospodářství. Zajímavé je, že ženy Vikingů neměly ve společnosti zrovna nízké postavení. Samy se totiž musely o všechno postarat.

Ženy
Ženy Vikingů se od nepaměti účastnily všemožných slavností a oslav. Směly volně vycházet, cestovat i přijímat mužské návštěvy. Severské ženy nikdy nepoznaly nesvobodu a závislost. Byly to ozdoby mužské společnosti, často měly vliv na mnohá jednání a nejednou kvůli nim tekla krev. Otcové ovšem střežili čest svých dcer, jako svou vlastní. Nic nesmělo jejich pověst poškodit. Ženy mohly muže žalovat, jestliže na ně sáhl. Podle toho kam sáhl, musel zaplatit pokutu. Tyto ženy byly také pobídkou k velkým činům.
Čest znamenala pro Vikingy vše a tak se velice často uchylovali k soubojům, jež byly nedílnou součástí jejich životů a kultury.

Vikinská společnost a právní systém
Do nejnižší skupiny společnosti patřili otroci (byli na tom stejně jako otroci v Evropě).
Dále to pak byl selský stav. Sedláci. Sice nehospodařili na velkých pozemcích, ale byli svobodní. Do tohoto stavu patřili také řemeslníci a válečníci. Ti byli pod vedením jarla nebo dokonce krále. Podnikali takto velké zámořské výpravy.
Nad selským stavem bylo místo jarlů. Jakási šlechta. Velkostatkáři. Měli docela slušný majetek, díky němu si také mohli udržet vlastní družinu a mnohdy vlastnili i lodě a uplatňovali svůj vliv.
Nad tím vším stál král. Toho si ze svého středu volili náčelníci. Jeho moc byla omezena mocí lidu. Tzn. shromáždění svobodných mužů thingu. Učinit rozhodnutí proti jejich vůli bylo velice obtížné, skoro až nemožné. Důležitá byla rovněž role Thingu.
Thing byl sněm, který existoval v severoevropských zemích v období raného rozvoje jejich společnosti. Členy sněmu mohli být pouze svobodní muži. Dodnes se slovo thing nebo ting zachovalo jako část názvu parlamentů některých severských zemí (například Dánsko: Folketing, Grónsko: Landsting apod.)

Slovo VIKING

13. listopadu 2008 v 18:58 VIKINGOVÉ
Vznik slova Viking
O vzniku slova Viking se stále vedou vědecké diskuze a existuje více teorií o jeho vzniku.
Pokud je toto slovo severského původu, je možné jeho vznik vykládat:
- od slova vík (zátoka, záliv, fjord);
- též od slova víg (boj, bitva);
- nebo od místního jména Vík (kraj na obou březích Oslofjordu - ten, kdo pocházel z Víku).

V případě jiného než severského původu je opět více teorií o jeho vzniku, např.:
- v souvislosti se staroangl. wic (tábor), latinsky vicus - lidé žijící v táborech nebo opět od slova vicus, nyní však ve významu město;
- další možností je odvozenina od slovesa víkja (vyhýbat se, vzdalovat se) - narážka na výpravy Vikingů
- dále odvozenina slova wikan (tuleň) - Viking jako lovec tuleňů.

Slova Viking používali pravděpodobně sami Vikingové, neboť ostatní národy je nazývaly jinak.
V Evropě byli nazýváni Normany (Francie), Dány (Anglie), Ascomany - "jasanovými muži" - muž z lodě z jasanového dřeva (Německo) nebo Varjagy či pouze seveřany (Rus, Byzanc).
V Irsku byl Viking označován jako Gall (cizinec) nebo Lochlannach (člověk ze Severu).
Švédští Vikingové bývali v Byzanci a Arábii označováni slovem Rus (Ruotsi = veslaři).
V Řecku se pak pro ně vžil název Vaeringjar a ve Španělsku Madjus (pohanští kouzelníci).
Slova Vikingové a Normané však nelze zaměňovat, protože mají odlišný význam! Normany jsou nazýváni potomci Vikingů, kteří se usadili v Normandii v severní Francii, smísili se s místním obyvatelstvem, přijali křesťanství a později ovládli Anglii a některá území ve středozemí.

Ragnarök

13. listopadu 2008 v 17:55 SEVERSKÁ MYTOLOGIE
Soumrak bohů - Ragnarök

Ragnarök je v severské mytologii označení pro konec světa, zánik bohů, poslední bitvu mocností dobra a zla. Podle legendy má svět být opět obnoven, protože přežije osm dobrých bohů a jeden lidský pár, který se před nebezpečím ukryje ve kmeni Yggdrasilu.

Bohy probouzí každé ráno svým zpěvem zlatý kohout. Nakonec ale nastane soumrak bohů, kdy kohout zakokrhá naposledy. Bude to doba sekery, meče, větru a vlka. Až se všechno na světě ocitne v troskách, nastane Ragnarok.
Bohové vědí, že Ragnarök je nevyhnutelný. Existuje věštba, že na konci světa dojde k velké bitvě, v níž budou zničeni, přesto se na ni připravují.
Velikost bohů spočívá v tom, jak vzdorují osudu, kterému se nemohou vyhnout. Závěrečné stadium života se ohlásí různými zlými znameními. Nejprve přijde krutá zima (fimbulvetr) a takové zimy přijdou tři za sebou aniž bude léto, po celé zemi zavládnou kruté boje.
Slunce a měsíc, které pronásledují vlci, jimi budou spolknuty a nastane tma. Na svět zaútočí tři hlavní mocnosti. Z moře se vyplazí obrovský had Midgardsormr (Jörmungandr) v bojovné náladě, čímž uvede do pohybu loď z nehtů mrtvých Naglfar. Tuto loď řídí obr Hrym, kormidelníkem je Loki. Z jihu přijíždí démon ohně Surtr se syny Muspellu. Ale ze všech nejstrašnější je vlk Fenrir (Fenris). V tuto chvíli povstane Heimdall a zatroubením dá vědět, že nastává Ragnarök a bohové se odějí do boje.
Freyr bojuje proti Surtovi, ale padne. Thór bojuje s Midgardsormrem a oba se zabijí navzájem. Fenrir spolkne Odina, je však zabit jeho synem Vídarem. Týr bojuje s nestvůrným psem Garmem (hlídač z podsvětí) a přivodí si navzájem smrt, stejně dopadne souboj Lokiho a Heimdalla. Pak Surtr vrhne na celou zem oheň a vše spálí.
Po ragnaröku však z oceánu vyvstane nová země, kterou zalidní lidé, kteří se ukryli v kořenech jasanu Yggdrasilu - Lif a Lifthrasir. Bohové, kteří přežili, spolu s Baldrem a Hödem, navrátivšími se z Helheimu, naleznou v troskách Valhally poselství Odina - runy.
Děti Lifa a Lifthrasiry se budou procházet po loukách nového světa a uvažovat o minulosti a budoucnosti.
Vzpomenou si na Odina, Nejvyšího, Otce všeho a jeho děti v jejich slávě ve zlatých sálech Asgardu.

Kdo je kdo v severské mytologii

12. listopadu 2008 v 21:52 SEVERSKÁ MYTOLOGIE
Ásové (staroseversky Æsir, j. č. Áss) jsou mladší skupina bohů v severské mytologii. Mezi Ásy patří zejména Ódin či Thór. Naopak bohové jako Freya, Frey a Njörd náležejí mezi starší Vany. V mytologickém podání obě skupiny bohů, tedy Vanové a Ásové spolu soupeří, ale nakonec dochází k jejich prolnutí. Na rozdíl od Vanů Ásové praktikují magii gald, což je magie veršů a zaříkání. Centrum kultu Ásů bylo ve švédské Uppsale. Ásové, jejichž sídlo se nazývá Ásgard, nejsou nesmrtelní. I když díky jablkům bohyně Iduny nestárnou, většinu z nich jednou čeká konec při ragnaröku.

Vanové (staroseversky Vanir) jsou na rozdíl od Ásů méně známá polovina spojeného severského pantheonu. Zatímco Ásové jsou zaměření spíše na válčení, Vanové mají ve své působnosti otázky plodnosti a prosperity. Praktikovali seid, což byla rituální magie. Mezi nejvýznamnější představitele Vanů patří Njörd, Frey a Freya. Jejich domovem je Vanaheim.

Dísy (staroseversky Dísir, j. č. Dís) jsou ochranné bohyně spojované s vegetací, ale také se smrtí, mezi které patří i norny a valkýry. Obecně vzato se jedná o nižší ženské bohyně.

Álfové (v jednotném číslem álf nebo álfr) jsou mytologické bytosti z severské mytologie nazývání také alp, elbe, alf, aelf nebo alb. Etymologicky souvisí jejich jméno s bílou barvou a světlem, jsou podobní slovanským skřítkům a trpaslíkům, anglosaským elfům a irským sidhe. Jejich jméno je také základem mnoha germánských jmen jako je Alfréd či Alvar.
Dělí se na na světlé álfy (Liosálfar) a temné álfy (Svartálfar, Dökkálfar).
Světlí álfové kteří jsou "jasnější než slunce" žijí v Álfheimu (Ljósálfheim) , světu nad Midgardem, domovem lidí. Jsou příbuzní Vanů, tvoří družinu boha Freye a pohybují se také mezi bohy v Ásgardu. V jednom příběhu je dokonce bohyně Freya obviněna Lokim že její milenci byli kromě Ásů i mnozí álfové. Jejich působnost zřejmě souvisí s plodností a přírodou. V severských ságách občas také dochází k sňatku mezi álfem a člověkem.
Temní álfové kteří jsou "černější než smola" žijí v podzemním Svártalfheimu (Niddavelir). Podle jednoho z mýtů vznikli jako červi hodující na hnijícím těla obra Ymira. Jsou to skvělí kováři, jeden z nich Andavári vykoval pro Ódina kouzelný prsten Draupnir. Později se přerodily v trpaslíky (dvergar).

Valkýry jsou podle severské mytologie dísy, které s nornou Skuld vybírají padlé v bitvách. Dle pověstí se jedná o krásné, ale nebezpečné dívky - válečnice severského boha Ódina, které jezdí na okřídlených koních. V dobách míru obsluhují a rozptylují padlé válečníky ve Valhalle. Starší Edda obsahuje báseň Sigrdrifomál (Píseň o Sigrdrídě), ve které valkýra prozradí z vděčnosti kouzlo hrdinovi, svému zachránci.

Einherjové jsou v severské mytologii duše mrtvých bojovníků, kteří hrdinně zemřeli na bojišti. Shromažďují se ve Valhalle a jejich velitelem je Ódin. Až nastane ragnarök, vyjedou do poslední bitvy se silami zla.
Označuje duše válečníků, kteří zemřeli hrdinskou smrtí na bitevním poli. Nejčastěji je překládán jako "význačný válečník" nebo také "ti, jenž jsou (nyní) v jediném (ve smyslu společném) vojsku". To proto, že každý z těcho válečníků za svého pozemského života sloužil v mnoha armádách a bojoval v mnoha bitvách, ale teď jsou všichni v jediné - Armádě mrtvých.
Duše mrtvých statečných válečníků (tedy einherjar) jsou vybírány vylkýrami a nornou Skuld, které odnášejí jednu polovinu do Valhally (síně padlých), jenž se nachází v Ásgardu (obdoba našeho nebe); druhou pak do Fólkvangru (Freyjiny síně), jež se také nachází v Ásgardu.

Norny jsou dísy a mezi nejdůležitější z nich patří tři sudičky: Urd ("Osudová"), Verdandi ("Stávající") a Skuld ("Co musí být"), které zastupují minulost, přítomnost a budoucnost. Jejich úkolem je tkát wyrd (pavučinu osudu). Sedávají u kořenů Yggdrasilu. Skuld dále spolu s valkýrami v bitvě vybírá padlé a rozhoduje, jak dopadne boj.

Garm (či Garmr) je pekelný pes strážící vchod do Helheimu (v severské mytologii říše mrtvých). Má čtyři oči a hruď promočenou krví. Žije v jeskyni Gnippahellir, jež se nachází u vstupu do říše mrtvých.
Kdokoli, kdo obdaroval chlebem chudé, má možnost jej uklidnit koláčem od bohyně Hel.
Až nadejde Ragnarök (den "osudu bohů" či "soudný den"), Garm se připojí k obrům v jejich boji proti bohům. Jeho protivníkem bude severský bůh války Týr, který jej zabije, ale sám také podlehne zraněním, jež mu Garm způsobí.
Garm je často zaměňován s Fenrirem. V řecké mytologii jej lze pak považovat za ekvivalent Cerbera.

Fenrir neboli Fenrisulfr je vlk, nejstarší syn Lokiho a obryně Angrbody, který se vyskytuje v severské mytologii. Bohové Fenrira spoutali, jeho osudem však je růst tak dlouho, dokud pouta nepovolí, a poté za Ragnaröku spolknout Ódina. V té době bude totiž tak obrovský, že když otevře tlamu, jeho horní čelist se dotkne nebes zatímco dolní čelist se bude dotýkat země. Fenrir bude zabit Vídarem, synem Ódina, jež jej podle různých zdrojů buď bodne do srdce, nebo roztrhne jeho čelisti.

Jörmungandr (Midgardsormr) je v severské mytologii mořský had, který se spolu s vlkem Fenrirem a ženou Hel narodil v Jötunheimu Lokimu a obryni Angrbodě. Podle věštby představoval pro Ásy i lidi velkou hrozbu, proto ho Ódin hodil do moře. V moři vyrostl tak, že obepíná celý Midgard (je také nazýván Had Midgard) a zakusuje se do vlastního ocasu. Had je hlavním protivníkem boha Thóra.




Severští bohové

12. listopadu 2008 v 20:12 SEVERSKÁ MYTOLOGIE
  • Aegir (též Aegi, Ægir) je méně známý Ás. Má na starosti moře, proto jej prosili námořníci před plavbou o klidné počasí. Jeho manželkou byla bohyně Rán, se kterou měl devět dcer (jejich jména jsou Himinglaeva, Dúfa, Blódughadda, Hefringa, Uda, Hrönna, Bylgja, Bára a Kólga). Měl také dva otroky - Fimafenga a Eldiho. Prvního z nich zabil Loki, důvody této vraždy však nejsou známy. Aegir je znám svou pohostinností - poháry v jeho síních jsou vždy plné.
  • Baldr je mladý krasavec, druhorozený syn Ódina a Frigg. Jeho ženou je Nanna, se kterou měl syna Forsetiho. Kromě své krásy byl velmi laskavý a mírumilovný, proto ho lidé uctívali jako boha dobra a míru. Oblíbený byl i mezi bohy, jen Loki ho nenáviděl. Navedl proto Baldrova slepého bratra Höda, aby na něj vystřelil šípem ze jmelí. Všechny stvořené věci (až na jmelí) slíbily Frigg, že jejímu synovi neublíží. Bohové se pak často bavili vrháním různých předmětů na Baldra, ty mu však nikdy neublížily. Šíp ze jmelí však slibem nebyl vázán a Baldra zabil. Ten pak i se svou ženou sestoupil do Helheimu.
    Baldr bydlel v Breidabliku, nejčistším místě Ásgardu. Jeho jméno je trochu matoucí, protože v překladu znamená "Pán". Mezi jeho rostliny patří jmelí, dub a třezalka. Jeho matka, bohyně Frigg, znala dopředu tragický osud svého syna, marně se však snažila ho zvrátit. Po jeho smrti slíbila svou lásku a přízeň tomu, kdo se vypraví do Helheimu a přivede Baldra zpět. Její výzvu sice vyslyšel Hermód, ale jeho mise nebyla úspěšná. Za neúspěch mohl opět Loki. Na Baldrově pohřbu se kupodivu objevili také obři, kteří jinak Ásům přáli jen to nejhorší. Ačkoliv byl soudcem lidí a bohů, jeho rozsudky zpravidla nebyly respektovány.
  • Bragi je bůh básníků a řečníků, manžel Idunnin, syn Ódina a Frigg. Na jeho pohár přísahali bojovníci. Traduje se, že má runy vyřezané do jazyka.
    Často se objevuje také názor, že je Bragi zbožněným skaldem Bragim Boddasonem (či Bragi Starý).
  • Forseti (v překladu "Předsedající" či "Ten, kdo stojí v čele") je v severské mytologii jeden z Ásů. Jedná se o boha spravedlnosti, míru a pravdy, tvůrce a ochránce zákonů. Dokáže utišit každý svár či hádku a je patronem všech diplomatů a vyjednávačů. Je synem Baldra a Nanny. Jeho sídlem je v Glitnir, zářící síň se stříbrnou střechou a zlatými sloupy, kde soudí spory mezi ostatními bohy i lidmi. Když se přiblíží ragnarök, zruší Ódin jeho právo soudit lidi a nabádat je k míru. Jako jeden z mála bude moci po ragnaröku opustit germánské podsvětí Helheim. Forseti společně s Ódinovými syny Hödem a Baldrem vytvoří radu bohů a zaslouží se o vznik nového světa. V kůře stromu najde ženu a muže, kteří jako jediní z lidí přežili ragnarök a založí nové lidské pokolení.Střediskem Forsetiho kultu byla svatyně na ostrově Heligoland v Severním moři, vyvrácená fríským misionářem Liutgerem kolem roku 791.
  • Frigg je severská bohyně, původně manželka Týra, později Ódina, matka Baldrova. Je známá svou moudrostí a také tím, že svá tajemství neříká nikomu, ani svému muži. Dopředu znala a marně se snažila zvrátit tragický osud svého syna. Jako jediná z bohů zná osudy všech a může do nich v určité míře zasahovat. Popisována je jako vysoká krásná žena, vznešeného zjevu, nosící bílé šaty s volavčím nebo sokolím peřím. Je patronkou mateřství, rodinného života i manželství. Mezi její atributy patří mj. přeslice a vřeteno, protože lidstvu darovala len a prostředky na jeho zpracování. Souhvězdí Orion je proto nazýváno "Friggina přeslice", hvězda Polárka se pak jmenuje "Vůz dámy".
  • Gefjun (v překladu "Dárkyně") je bohyně panen a zemědělství. Byla spolu s Fullou průvodkyní bohyně Frigg. Jejím mužem byl Ódinův syn Skjöld, legendární dánský král, se kterým měla čtyři syny. Ženy, které zemřou jako panny, se stávají jejími společnicemi.
  • Höd je slepý severský bůh, bratr Baldra. Vinou Lokiho zabije svého bratra, za což naoplátku jeho pošle do Helheimu bůh Váli. Po Ragnaröku by se měl i s Baldrem vrátit.
  • Heimdall je jedním z nejpodivuhodnějších severských bohů. Je synem Ódina a pravděpodobně všech devíti dcer boha moře Aegira.
    Jeho hlavním úkolem je strážit sídlo bohů v Ásgardu. Sídlí v pevnosti Himinbjörg u duhového mostu do Ásgardu Bifröstu. Sám téměř nepotřebuje spát. Má sluch tak dobrý, že slyší růst trávu, a dokonce i vlnu na hřbetech ovcí. Je věčně na stráži a sám zaduje na roh Gjallarhorn v den poslední bitvy. Jeho zvuk bude tak výrazný, že zaletí do všech koutů země. Sám potom zůstane při Ragnaröku jako poslední z bohů a bude bojovat se lstivým Lokim.
    Jedinkrát vyrazil Heimdall ze své pevnosti do Midgardu. Tehdy strávil tři noci u třech párů a vždy po devíti měsících přišly na svět děti, založil tak tři lidské stavy. Jeho synové tehdy byli Trael, otrok, Karel, sedlák, a Jarl, král, od nichž pochází veškeré společenské rozvrstvení seveřanů. O této Heimdallově cestě a návštěvě u manželů Áiha a Eddy, Afiho a Ammu a Fadira a Módir vypráví eddická báseň Píseň o Rígim.
  • Hel je vládkyně říše mrtvých. Její kůža byla z poloviny černá a z poloviny normální. Vládla říši mrtvých, kam odcházeli ti, kdo zemřeli stářím nebo nemocí. Jejím otcem byl Loki a matkou obryně Angrboda.
  • Hermód je Ódinův nejmladší syn. Vydal se do Helheimu přivést zpět Baldra, ale kvůli Lokimu se jeho výprava nezdařila. Některé prameny uvádí, že tento mladík má polobožský původ. Je velice statečný, proto je nazýván "Hermód Smělý". Zastává funkci posla bohů.
  • Idunn (či Iduna), manželka boha básníků Bragiho, strážila ve své jasanové truhlici kouzelná jablka, která chránila Ásy před stárnutím. Idunn je proto nazývána ochránkyní zdraví a síly bohů. Její jméno znamená Ta, která omlazuje.
    Bůh Loki jednou slíbil obrovi Tjazimu, že Idunn vyláká z Ásgardu. Pod záminkou, že našel krásná jablka a ať vezme ta svá, aby je porovnala, vzal Loki Idunn do lesa, kde ji Tjazi v podobě orla odnesl do svého sídla v Trymheimu. Bohové bez svých jablek stárli a začali se po Idunn shánět. Pohrozili Lokimu smrtí pokud Idunn nepřivede zpátky. Loki si proto půjčil od Freyji sokolí roucho a vydal se k Tjazimu do Jötunheimu. Proměnil Idunn v ořech a v pařátech ji odnesl zpátky do Ásgardu.
  • Kvasi je nižší bůh moudrosti. Vznikl ze slin Ásů a Vanů, kteří takto symbolicky uzavřeli své spojenectví. Posléze byl zavražděn trpaslíky, kteří z jeho krve a medu vyrobili ódraeri, medovinu básníků. Tu jim nakonec odcizil Ódin a stala se jeho vlastnictvím. Několik kapek však ukáplo do Midgardu a stalo se majetkem pozemských básníků.
  • Lofn je dobrotivá pečovatelka nešťastně nebo nevhodně zamilovaných lidí. Za jejich lásku se přimlouvá u Frigg a Ódina, od kterých má svolení pečovat o jiskřící a vášnivou lásku i těch lidí, kteří měli zakázáno uzavřít sňatek.
  • Loki (také Lopt, Lodúr) je lstivý bůh ze severské mytologie. Je synem obra Fárbautiho a obryně Laufey. Loki byl poťouchlý, zlomyslný, působil nesváry a škodil, na druhé straně však mnohokrát pomohl bohům z nesnází svou vynalézavostí. Lstí zavinil smrt oblíbeného boha Baldra. Původem byl Loki obr, avšak uzavřel s Ódinem pokrevní bratrství a byl přijat mezi Ásy. Při ragnaröku však stojí Loki proti bohům. Během ragnaröku bojuje s bohem Heimdallem a navzájem se zabijí.
    Jeho dnem je sobota.
  • Magni, syn boha Thóra a obryně Járnsaxy, je silný bůh ze severské mytologie. On a jeho bratr Módi jako jedni z mála přežijí ragnarök a přinesou do nového světa kladivo svého otce, Mjollni.
    Při souboji Thóra s obrem Hrungnim pomohl otci, když teprve tři noci starý dokázal uzvednout obrovu nohu a Thóra vyprostit.
  • Mími je vodní bůh patřící k Ásům. Střeží podzemní pramen moudrosti u kořenů Yggdrasilu. Ódin s Mímim vyměnil své levé oko za napití z pramene, čímž získal nesmírnou moudrost. Původně byl poslán s Hönim k Vanům, jenže ti se na Mímiho z nějakého důvodu rozhněvali, usekli mu hlavu a poslali ji Ásům zpět. Ódin ji za pomocí čarovných bylin oživil a radil se s ní. Občas je Mími zmiňován jako obr či vodní démon. Jeho studna se totiž nachází pod kořenem Yggdrasilu v Jötunheimu. Proto se Yggdrasilu někdy říká Mímameidr, tedy Mímiho strom.
  • Ódin je hlavní bůh severského panteonu. Otec veškerenstva, patron básníků, bojovníků a státníků, bůh smrti, války a magie. Je také bohem extáze, extatického básnění a šamanských kouzel. Dokáže měnit podobu, ovládat mysl nepřátel, věštit a čarovat. Jako všichni Ásové je legendárně praktický. Spolu se svými dvěma bratry (Vili a ) patří mezi stvořitele lidí, kterým dal do vínku dech a život. Obětoval se pro lidstvo, aby získal runy a za své levé oko dosáhl při pití z Mímiho pramene (či Mímiho studny) "moudrosti věků". Bývá popisován jako starší mohutný vysoký jednooký muž. I jemu byly v dávných dobách přinášeny lidské oběti. Mezi jeho rostliny patří jasan, jmelí, dub, laskavec, styrač a jilm.
    Ódinovi je připisována spousta magických artefaktů. Patří mu oštěp Gungnir, který nikdy nemine cíl a má na hrotu runy zaručující právo. Jím vykonal první vraždu, která spustila válku s Vany. Dále to je kouzelný prsten Draupnir, z něhož se každou devátou noc objeví dalších osm prstenů, osminohý kůň Sleipni a dva havrani, Hugin a Munin (Myšlení a Paměť), kteří každou noc létají nad zemí a přinášejí Ódinovi zprávy. Jeho dnem je středa.
    Shromažďuje bojovníky ochotné bojovat s ním při ragnaröku a žít ve Valhalle. To umožňuje buď padnutí v bitvě nebo rituální poranění kopím, tzv. Ódinovo znamení. Ódin má tři sídla v Ásgardu. Prvním z nich je Gladsheim, rozlehlá hala, kde předsedal soudům. Jeho trůn Hlidskjalf stojí ve Valaskjálfu postaveném z pevného stříbra, což je druhá z jeho síní v Ásgardu, z něhož je vidět do všech devíti světů. Třetí je Valhalla, hala padlých, kde Ódin přijímá duše padlých válečníků. Jako vůdce armády mrtvých válečníků způsobuje noční bouře. Společně s Lokim a Thórem patří k nejdůležitějším severským bohům.
    Ódin měl několik žen a je otcem mnoha dětí. Se svou první ženou, Frigg, měl nejlaskavějšího syna Baldra. Je také otcem slepého boha Höda.
  • Sif je severská bohyně obilí, úrody a plodnosti, manželka Thórova. Je nesmírně krásná, na což velmi žárlil Loki. Ten ji jednou v noci ostříhal její vlasy, ale druhý den ho Thór donutil, aby vlasy nahradil parukou z tepaného zlata. Tyto zlaté vlasy pak měly tu vlastnost, že samy rostly. Samotný akt ostříhání je vysvětlován buď jako čirý vandalismus, neboť ostříhání bylo pro germánské ženy potupou, nebo pokus o krádež Sifiny životní síly, neboť ta dle pověsti sídlí ve vlasech živé bytosti.
  • Sigyn je obětavá a tichá bohyně, která vždy věrně stojí při svém manželu Lokim. Poté, co jej bohové potrestali, uprchla z Ásgardu. Nad spoutaným Lokim drží misku a chytá do ní kapky jedu. Spolu s Lokim mají dva syny, kteří se jmenují Narvi a Váli (někdy ztotožňován s bohem Válim).
  • Thor je v severském panteonu druhým nejdůležitějším bohem, a to hned po Ódinovi, který je jeho otcem. Jeho matkou je Fjörgyn. Thórovou ženou je Sif, se kterou má dceru Trúd. Jeho znakem je svastika jakožto symbol pohybu a energie. V literatuře také označován jako Ásathór ("Thór Vozka") či Hromovládce. Mezi jeho rostliny patří jasan, cesmína, líska, dub, kopretina, jeřáb, sporýš, bříza, dobromysl, sedmikráska, hlodáš, kopřiva, bodlák a hloh.
    Jeho jméno v němčině (Donar) znamená hrom, což naznačuje jednu z jeho hlavních schopností, vládu nad bouřkou a blesky. Staří Germáni věřili, že když člověka zabil blesk, tak to byla právě Thórova vůle. Jedním z atributů Thóra je mocné kladivo Mjollni, které Thór vrhá v podobě blesku a po dopadu se mu vrací do ruky. Mjollni ale Thórovi neslouží jen k boji s obry, což jsou jeho úhlavní nepřátelé, ale používá ho i k orání půdy a tím ke zlepšení úrody. Thórovi patří ještě dva kouzelné předměty: kouzelné rukavice, které mu umožňují chytat jeho kladivo, a opasek síly, který ještě zvyšuje jeho již tak obrovskou sílu.
    A jak vlastně tento bůh válečníků i rolníků vypadá? Je klasickým vyobrazením silného vikingského bojovníka, postava hromotluka, rudé vousiska spletené do copánků, oblečen do kožešin a v ruce třímá kladivo.
    Boha na jeho cestách kromě neodmyslitelného kladiva často doprovází kozlové Tanngnjóst a Tanngrisni, kteří táhnou jeho vůz. Jsou kouzelní, a proto když je Thór večer sní, ale nechá kosti i kůži, ráno jsou kozlové opět celí. Jeho sluhové jsou Tjálfi a Röskva. Dalším jeho častým společníkem a našeptávačem je Loki, který je vlastně zdrojem většiny Thórových potíží, ze kterých mu poté pod hrozbou násilí opět pomáhá.
    Při poslední bitvě, soumraku bohů, zápasí Thor s obrovským hadem Midgardsormem.
    Thorovým dnem v týdnu je čtvrtek (Donnerstag nebo Thursday) a stromem jemu zasvěceným je dub.
  • Týr je severský bůh války. Je Ódinovým synem, pravděpodobně adoptivním. Přes svou čest a schopnost přímého jednání musí Týr křivě přísahat, když dojde ke spoutání vlka Fenriho. Za trest jej vlk připraví o pravou ruku. S tím souvisí rituál vstupu do Týrova posvátného háje, kdy si návštěvníci nechávali svázat ruce a nohy. Jemu zasvěceným dnem je úterý. Týr představuje právo a řád a je rozhodně čestnější a spravedlivější soudce než nevyzpytatelný Ódin. Přísaha složená v jeho chrámu měla nejvyšší pečeť neporušitelnosti.
  • Vili je severský bůh, syn Bestly a Bora, bratr Ódina a Véa. Tito bratři zabili obra Ymiho a z jeho těla stvořili svět. Spolu také stvořili člověka. Jeho darem lidstvu byl rozum a pohyb. Někdy je zmiňován jako jedno z jmen samotného Ódina či jako jiné jméno pro Höniho.
  • Váli je syn Ódina a obryně Rind. Jedná se o vynikajícího střelce a vrhače zbraní. Jako jeden z mála přežije ragnarök. Pomstil Baldrovu smrt, když zabil Höda. V té době měl být sotva jednu noc starý. Občas je ztotožňován s Lokiho synem.
  • Vár je severská bohyně, která hlídá dodržování slibů, bedlivě bdí nad přísahami a smlouvami. Jejich porušování trestá. Zejména je vzývána při uzavírání manželských úmluv. Naslouchá také tajným slibům lásky mezi muži a ženami.
  • je severský bůh, syn Bestly a Bora, bratr Ódina a Viliho. Tito bratři zabili obra Ymiho a z jeho těla stvořili svět. Spolu také stvořili člověka. Jeho darem lidstvu byly smysly (sluch, zrak a řeč) a podoba lidského těla. Někdy je zmiňován jako jedno z jmen samotného Ódina či jako jiné jméno pro Lodura.
  • Vídar je severský bůh, syn Ódina a obryně Grid. Je silný zhruba jako Thór a vlastní těžkou železnou botu, se kterou vše rozdrtí. Je nazýván "Mlčenlivý". Při ragnaröku pomstí svého otce a zabije Fenriho. Spolu s Válim přežije soumrak bohů.
  • Vör - velmi bystrá a zvídavá bohyně, které nic nezůstane utajeno

Devět světů

10. listopadu 2008 v 21:23 SEVERSKÁ MYTOLOGIE
Devět světů

Severská kosmologie, tak jak ji podávají prameny severské mytologie, rozeznává devět světů. Jejich názvy jsou zakončeny na -heimr (-heim; říše, svět) nebo -garðr (-gard; sídlo, země). Podle současných výzkumů jména všech světů původně končila na -heimr (Midgard byl Mannheim, svět lidí, a Ásgard měl název Godheim, svět bohů).
Mimo Midgard ("středozem") se dá zbývajícíchh osm světů rozdělit do protikladných dvojic:


SvětProtisvětKontrast
MúspellheimNiflheimOheň a horko × Led a chlad
AsgardHelheimNebe a hrdinská smrt × Podsvětí a obyčejná smrt
VanaheimJötunheimTvoření × Ničení
ÁlfheimSvartálfheimSvětlo × Temnota

V umístění světů panuje trochu nejasnost. Tři kořeny Yggdrasilu vyrůstají u tří studní, které jsou umístěné ve třech různých světech (což naznačuje, že tyto světy jsou na stejné úrovni), ale na stranu druhou je Ásgard a Álfheim umísťen do nebe. Příliš jasný není také vztah mezi Helheimem a Niflheimem (Helheim, říše mrtvých, by měla ležet v podzemí a Niflheim na východě, někdy se však jako říše mrtvých označuje Niflheim nebo jeho část).

Nad zemí
  • Álfheim (Ljósálfheim, Lichtalfheim) - říše světla, země světlých elfů (álfů), vyšších přírodních duchů, současně úroveň intelektu ducha. Světlí álfové, kteří jsou "jasnější než slunce" žijí v Álfheimu (Ljósálfheim), světu nad Midgardem, domovem lidí. Jsou příbuzní Vanů, tvoří družinu boha Freye a pohybují se také mezi bohy v Ásgardu. V jednom příběhu je dokonce bohyně Freya obviněna Lokim že její milenci byli kromě Ásů i mnozí álfové. Jejich působnost zřejmě souvisí s plodností a přírodou. V severských ságách občas také dochází k sňatku mezi álfem a člověkem.
  • Ásgard (Asgard, staronordicky: Ásgarðr) - sídlo Ásů byl severský "ráj", domov bohů. Místo všech spravedlivých odvážných lidí, kterým je dovoleno žít po boku Ásů. Ásgardu vládne nejstarší Ás Ódin se svojí ženou Friggou v síni celé ze stříbra, která se jmenuje Valaskjalf. Na jižním okraji nebe stojí síň Gimlé, která je nezničitelná a jako jediná přetrvá i Ragnarök. Ásgard je symbolickou říší vědomí a vyššího Já, jehož prostřednicvím nacházíme cestu k pravé podstatě své bytosti. Kromě Valaskjalfu patří odinovi i Valhalla - velká dvorana určená pro padlé na bitevním poli. V této dvoraně, která je vyzdobena oštěpy a štíty a vybavena zlatými sedadly pro bohy i trůnem pro Ódina, se shromažďují všichni hrdinové, kteří našli smrt na bitevním poli. Valkýry, jež ve službách Odinových určují, kdo v boji padne, vedou bojovníky po jejich smrti do Valhally, kde rekové každý večer stolují s Ódinem, jedí maso kance Saehrimniho, aby obnovili své síly, a pijí medovinu, jež je získávána z vemena kozy Heidrún.
Střed
  • Midgard - svět lidí. Tento svět se nachází uprostřed, a proto se mu také někdy říká "středozem". Říše lidí symbolizuje fyzickou stránku naší bytosti. Se světem bohů, Ásgardem, je spojen mostem Bifröstem. Ten hlídá Odinův syn, bůh Heimdall.
  • Vanaheim - sídlo božského rodu Vánů (na západ od Midgardu). Z Vanaheimu pochází bohové Njörd, Freyja a Frey. Je to říše všeho rostlinného a organického, co je podřízeno bohu Freyovi. Nacházejí se zde plodivé a klíčivé síly přírody, které jsou Vány udržovány v neustálé rovnováze. Tento svět je přátelským a útulným místem, protože jsou tu božstva míru, plodnosti, zemědělství a blahobytu. Nicméně přes své hlavní schopnosti dokáží Vánové i tvrdě bojovat.
  • Jötunheim (Utgard) - země obrů (Jötunů, na východě). Je to drsná skalnatá země, bičovaná silným větrem. Je to země obrů, kteří ztělěsňují elementární energie chaosu, síly, ničení a zániku. Praotcem všech obrů a současně první živou bytostí je obr Ymir.
  • Múspellheim - ohnivý svět, domov ohnivých obrů (krajina jihu). Tento svět je domovem ohně, lávy, energie kosmických elektrických výbojů a taktéž síly čiré energie. Je obýván ohnivými obry, kterým vládne obr Surt, který v den Ragnaroku svým ohnivým mečem zničí svět. Je to země zkázy, ale současně i země, ze které vychází světlo a teplo. Svět tvoření a utváření, sídlo pudů, hnacích sil a vůle k uskutečňování.
  • Niflheim (Nifhel) - svět ledu, domov mlhy - "temný svět" (země severu). Domov prvních obrů (hrimthursar - "obři z jinovatky"). Nordický polární svět, který existoval již před stvořením světa, pravý opak Múspellheimu. Je říší chladu, zimy, mlhy, temnoty a ledu. Odsud ze studny vytékají mrazivé řeky života. Pánem ledu je had Nidhogg - symbol a zdroj všeho zla na světě. V této krajině vládne energie antihmoty, destruktivity a někdy nevyhnutelných omezení.
Pod zemí

  • Svartálfheim (Nidavellir) - sídlo trpaslíků a černých álfů (elfů). Představuje protipól říše světlých elfů. Obývají jej bytosti, které se vyznačují vlastnostmi jako proradnost, závist, lakota a chtivost, ale také vysoká umělecká zručnost. Trpaslíci jsou velmi schopní výrobci magických předmětů, které slouží bohům k boji s obry, cestám mezi světy a jiným účelům. Je to svět temnoty, ve kterém na sebe berou formu a podobu naše nízké pudy a emoce.
  • Helheim - říše mrtvých. Jeho vládkyní je Hel, napůl bílá, napůl černá; z jedné poloviny lidská bytost, z druhé příšera. Dcera Lokiho. Jedná se o tmavé nehostinné místo, symbolická oblast instinktů a nevědomí. Hell není možné opustit, protože jej obklopuje řeka Gjöll, vytékající ze studánky Hvergelmir, která se nachází u kořene Yggdrasillu. Dokonce ani bůh, jenž by jednou vstoupil do této říše, neměl by možnost odejít. Bránu do podsvětí uzavírá Thrymgjöll (též Helgrind - Pekelná mříž), neprostupná mříž, vyrobená třemi trpaslíky. Do této říše se dostávají ti, kteří nezemřeli hrdinskou smrtí, tedy ti, kteří zemřeli stářím nebo nemocí. Vyjma ovšem těch, kteří se utopili. Duše utonýlch odcházejí k bohyni Rán, manželce Aegiho, boha moře.

Yggdrasil

10. listopadu 2008 v 18:40 SEVERSKÁ MYTOLOGIE
Yggdrasil - Strom života
Stromem života je obrovský jasan jménem Yggdrasil, který prorůstá devíti světy.
K tomuto stromu někdy Odin přivazoval svého koně Sleipnira, rychlejšího než vítr, protože to byl jedinný strom, který dokázal udržet bujného hřebce.
Na vrcholu stromu seděl zlatý kohout, který upozorňoval na všechny výpady proti Asgardu. Ve větvích seděl i obrovský orel, jehož mocná křídla způsobují, že nad světy duje vítr. Každý den slétával ke kořenům stromu a napadal hada Nidhogga. Orlovi pomáhal jestřáb (někdy uváděn jako krahujec), který přelétával svět. Mezi moudrým orlem a zlým hadem (někdy též drakem) pobíhá veverka Ratatosk, symbol nesvornosti a sváru. Nosí zprávy, ale také rozdmychává hádky a nepřátelství mezi orlem v koruně a hadem u kořene.
Tři kořeny jasanu prorůstají ke třem pramenům (studním).
Jeden kořen stromu zasahuje do hrůzyplné říše Niflheim - říše hada - zde pramení všechny řeky tekoucí do moře. Had okusuje kostry mrtvých a užírá i samotný Yggdrasil.
Druhý kořen je v království Asgard (sahá k Pramenu osudu), kde přebývají dísy Norny (dísy - nižší ženské bohyně). Jsou to tři stařeny ovládající lidské osudy. Reprezentují minulost (Urd), současnost (Verdandi) a budoucnost (Skuld) a udržují Yggdrasil při životě tím, že mu lijí na kořeny čistou vodu ze Studny osudu.
Třetí kořen leží v Utgardu (Jotunheimu), zemi obrů a sahá k Pramenu moudrosti, který střeží Mímir (obr - vodní duch, též rádce bohů). Yggdrasil je někdy také nazýván Mímameidr - Mímiho strom.
Odin musel obětovat jedno oko aby se z Pramene moudrosti mohl napít a získat tak nezměrnou moudrost.
Právě na samotném Yggradsilu získal Odin tajemství run, magických symbolů, jejichž prostřednictvím mohou lidé zaznamenat a pochopit svůj život. Děvět dlouhých nocí visel Odin na kmeni stromu připíchnutý oštěpem bez jídla a pití a nabízel se jako oběť. Na konci zkoušky Odin strašlivě vykřikl a s runami v rukou spadl ze stromu. Když vstal z mrtvých, věděl mnoho věcí, které zůstávají lidem ukryté. Věděl, jak léčit nemoci, jak ztupit ostří nepřítelovy zbraně, jak chytit šíp v letu.

Stvoření světa

10. listopadu 2008 v 18:35 SEVERSKÁ MYTOLOGIE

Severská mytologie je souhrn pověstí, legend a představ o hrdinech, bozích, vzniku, účelu a konci světa pocházející od germánských kmenů obývajících Skandinávský poloostrov a jeho okolí. Jedná se např. o Nory, Švédy nebo Dány, které spojuje společná vikinská minulost. V širším smyslu jde o staré náboženské představy společné všem germánským kmenům, tedy např. i Anglům nebo Sasům. Ti však přijali křesťanství mnohem dříve než seveřané. K severské mytologii se někdy také řadí mytologie finská.




Stvoření světa
Na začátku neexistovala pevnina, moře ani nebe. Byla tu jen prázdnota Ginnungagap, čekající na zaplnění. Na jihu vzniklo království ohně Múspell, na severu ledová říše Niflheim. Oheň s ledem se střetávaly nad prázdnotou. V místě, kde se horký vzduch z Múspellu střetával s mrazivým vzduchem z Niflheimu, začal led tát. Kapající voda vytvořila podobu obra. Jmenoval se Ymir a byl ztělesněním zla. Ymir se ve spánku začal potit. Pod levou paží mu vyrostl muž a žena a z nohou další muž. Byli to první ledoví obři, všichni byli Ymirovými potomky. Potom z tajícího ledu vzešla kráva Audhumla. Z vemene jí vytékaly čtyři řeky mléka, kterými se Ymir a obři živili. Audhumle stačilo olizovat led. Jak olizovala slané kusy ledu, na konci první dne se objevily vlasy. Na konci druhého dne už to byla celá hlava a na konci třetího dne člověk. Jmenoval se Buri a vynikal krásou a silou. Měl syna Bora, který se, přestože nebyl obr, oženil s Beslou, dcerou jednoho z ledových obrů. Bor a Besla měli tři syny: Odina, Viliho a Vea - první tři bohové skandinávských zemí. Odin a jeho bratři krutého Ymira nenáviděli a zabili ho. Z obra vyteklo takové množství krve, že se v ní ostatní obři utopili. Zachránil se jen Bergelmir s manželkou, kteří unikli utonutí v lodi z kmene stromu. Z Ymirova masa vytvořil Odin a jeho bratři pevninu, z kostí a zubů skály a kameny. Z Ymirovy krve vytvořili řeky a jezera a svět obklopili krvavým oceánem.
Z vlasů se staly kořeny, pokryly se listím a tak vznikly lesy. Ymirovu lebku vyzvedli na oblohu, kde ji ve čtyřech bodech přidržují trpaslíci jménem Východ, Západ, Jih a Sever. Vysoko na oblohu hodili žhavé jiskry z Muspellu. Tak vzniklo Slunce, Měsíc a hvězdy. Z Ymirova mozku stvořili mraky.
Pevnina měla tvar kruhu a kolem dokola ji obklopovalo moře. Odin s bratry nechali Utgard (Jotunheim) obrům jako jejich pevnost. Sami založili říši Midgard, chráněnou před obry opevněním z Ymirova obočí. Jednou při procházce po břehu moře zahlédl Odin s bratry dvě klády. Odin jim vdechl život, Vili jim dal duši a Ve je obdařil zrakem a sluchem. Tak se na světě objevili první lidé - muž Ask a žena Embla - a říše Midgard se stala jejich domovem. Stali se předky celého lidstva. Pod Midgardem se nachází ledová říše mrtvých, Niflheim. Nad tím je královstí bohů Ásgard, kde Odin ze svého trůnu sleduje dění na světě. Ásgard spojuje s Midgardem duhový most Bifrost. Středem všech říší prorůstá obrovský jasan zvaný Yggdrasil, jehož větve poskytují světu stín a jehož kořeny svět podpírají.

Vikinské námořní výpravy

9. listopadu 2008 v 10:15 VIKINGOVÉ
Vikinská plavidla
Vikingové si vyvinuli své vlastní lodě - veslice.
Byly to válečné lodě se špičatou přídí a zádí, s prodlouženými vazy zakončenými dračí hlavou nebo spirálou. Byly poháněny jednou čtyřrohou plachtou, popřípadě vesly.
Nejmenší byly asi 27 m dlouhé, 5 m široké a 1, 50 m vysoké (patrně snekkery severských ság), větší byly skeidery a největší tzv. dračí lodě (dreki, drageskibe, drakar), pojmenované po dračí vyřezávané hlavě, umístěné na přídi plavidla.
Na palubě svých lodí s plochým dnem, které jim umožňovaly dostat se na jakékoli pobřeží nebo sjíždět řeky, se obratně a s ohromující odvahou přemisťovali.
Pirátské nájezdy spojovali s obchodem - obchodovali s kořistí i válečnými zajatci.
Důvody výprav: nedostatek zemědělské půdy; pravděpodobně i velké napětí mezi Franky a Dány; obchody v Evropě (bohatá kořist); sociální změny.

Norští Vikingové
se soustředili na sever a jih. Ze Skandinávie se vypravili zhruba v 8. století. Osídlili severoskotské ostrovy, přivlastnili si ostrov Man a dále se zachytili ve Skotsku a Irsku a prakticky na všech pobřežích okolo Skotského moře. Odtud pak dále postupovali do anglického vnitrozemí, kde se jejich zájmy střetly se zájmy Dánů.
V mladší době Vikingů se dostali na Faerské ostrovy, Island, do Grónska a odtud potom do dnešní Ameriky (díky náčelníkovi Leifu Erikssonoi byli norští Vikingové okolo roku 1000 prvními Evropany v Americe - pět století před Kryštofem Kolumbem!). Zbudovali zde dokonce minimálně jednu malou osadu v severní části Newfoundlandu (patrně legendární Vinland). Osada existovala jen krátce.
Od 9. století útočili na francouzské pobřeží a v roce 845 se osmělili natolik, že obléhali Paříž. Pak se hromadně usazovali po obou stranách Sény, od města Dieppe až ke Granville. Podle smlouvy ze Saint-Clair-sur-Epte uznal francouzský král Karel III. Simplex v roce 911 Rollona za prvního vévodu Normandie (země lidí ze severu). V tomto kraji vzniklo mocné vévodství, odkud se Vilém Dobyvatel úspěšně vydal v roce 1066 dobývat Anglii.
V současné době nese Honfleur, Elbeuf, Barfleur, Houlbec, la Hague a mnoho dalších míst stejná jména, jaká jim dali již Vikingové. Skupiny Vikingů se též usadily až na Sicílii.

Švédští Vikingové (Varjagové)
byli elitní družiny ozbrojených kupců, kteří se zaměřili na východ. Po vodních tocích a plochách pronikali z Finského nebo Rižského zálivu k Volze nebo Dněpru. Po těchto vodních cestách postupovali dále k jihu, po Volze do arabských zemí a po Dněpru do Černého moře a Byzance. Zastánci tzv. normanské teorie vzniku ruského státu považují Varjagy za zakladatele Kyjevské Rusi a její původní panovnické dynastie Rurikovců (zakladatel Rurik).

Dánští Vikingové
se zaměřili na jihozápad. Pronikli do severní Francie a do Anglie a společně s norskými Vikingy dopluli až do Středozemního moře. Ve druhé polovině 9.století kolonizovali také část Anglie. Největší z britských ostrovů byl proto v této době rozdělen na dvě království - na severu se nacházelo vikinské Danelaw a na jihu anglický Wessex. Byli též zaměřeni na západní Balt.

Zbraně
Meč byl pro vikingského válečníka nejcennější. Byl zhruba metr dlouhý a ostří bylo oboustranné.
Válečníci dávali velmi často svým mečům jména.
Sekera sloužila k rozbíjení protivníkova štítu.
Kopí - dlouhé a těžké bylo určeno k boji zblízka k probodnutí nepřítele. Kratší a lehčí kopí bylo určeno k házení.
Štíty byly kulaté, vyrobené ze dřeva a někdy pokryté kůží. Sloužily k obraně a vlastnil ho každý vikinský válečník.
Helma byla vyrobena z kůže nebo železa. Železné helmy měly chránič nosu a očí.



Obecně o Keltech

8. listopadu 2008 v 16:04 KELTOVÉ


Keltové je pojmenování velké skupiny kmenů, které ve starověku obývaly západní, střední a částečně i jižní a východní Evropu, včetně území dnešního Česka, v sousedství Římanů, a představovaly tzv. laténskou kulturu.

Původ

Zformovali se mezi 10. a 8. stoletím př. n. l. (není tudíž pravdou, že postavili Stonehenge) a vznikli patrně splynutím několika předchozích kultur. Přestože není jisté, zda všechny kmeny měly stejný rasový původ, vyspěly postupně v etnikum s jednotným jazykem, kulturou a náboženstvím, nikdy však nevytvořili jednotný stát. Jejich největší rozkvět nastal mezi 7. a 5. stoletím př. n. l. (doba halštatská). V 1. století př. n. l. podlehli Římanům a byli postupně asimilováni či vytlačeni do Skotska a Irska. Přijali křesťanství a vytvořili si na základě latinky vlastní písmo zvané ogham. Dodnes žijí v západní Evropě jejich potomci hovořící jazyky z keltské jazykové skupiny: velštinou, irštinou, skotskou gaelštinou a bretonštinou.

Informace o Keltech máme dnes prakticky ze dvou zdrojů:

1. z archeologických nálezů. Mnoho z nich bylo nalezeno i na území dnešní České republiky. Z nich se dnes dovídáme o dávné keltské kultuře a řemeslech, ale například i o platidle, kterým Keltům byly mince, takzvané duhovky.

2. z psaných textů. Je všeobecnou mýlkou, že keltští druidi, tedy tehdejší duchovní, zakazovali jakékoliv psaní. To se ve skutečnosti týkalo pouze náboženských záležitostí. Důvod byl ten, že co je psáno, z toho se rychle stane dogma a navíc si to vždy lze vysvětlit po svém. Důkladná práce křesťanských věrozvěstů však zapříčinila, že toho dnes o "předkřesťanských" Keltech víme z psaných textů jen málo.

Víme však, že římští kronikáři rozdělovali Kelty (neboli Galy) na tři větší seskupení. A sice na Galii předalpskou, která přejala módu nošení tógy (Římané ovládli v 2. století př. n. l.), na Galii zaalpskou (jih Francie a Španělsko), kterou ovládli roku 117 př. n. l., a konečně na Galii vlasatou. Tu ovládl Gaius Iulius Caesar v prvním století před našim letopočtem. Z dobývání právě Vlasaté Galie je znám náčelník Vercingetorix, který Caesara v jedné bitvě dokonce porazil. Francouzi ho dodnes uctívají jako národního hrdinu.

Druidové

Keltští druidové nejsou jen náboženskými představiteli, ale jednalo se o keltskou inteligenci. Některé římské prameny uvádí, že se na druida studovalo až 20 let. Byla to velmi vážená vrstva lidí. Každoročně se scházeli ke svým sněmům v Carnutu, v městě na území dnešní Francie. Druid Eduen Diviciacos, keltský diplomat, byl dokonce jako jeden z mála cizinců přijat v Římském senátě, kam byl vpuštěn i se svým štítem a mečem. Druidi byli natolik vážení, že druid mohl pouhým vstoupením na bojiště ukončit probíhající bitvu.

Jak již bylo řečeno, druidi byli i keltskými kněžími. Keltové věřili v přírodní medicínu a posvátnou rostlinou jim bylo jmelí. Později po střetu se středomořskými kulturami Říma a Řecka přejali také jejich systém bohů. Nejvyšším bohem s jejich systému byl Taranis. Mezi další významné bohy patřil Lugh - dobrý bůh světla, Cernunos, Epona a Sequana. Jako posvátná zvířata uctívali jelena, koně a kohouta. Svým bohům přinášeli i lidské oběti, většinou však obětovali zvířata...

Keltové na území Čech a Moravy

Podle keltského kmene Bojů, který osídlil Čechy zřejmě ve 4. století př. n. l., dostaly české země latinský název Boiohaemum - Bohemia, který se objevil v pracích římského dějepisce Tacita na přelomu 1. a 2. století n. l. Nezůstal nám po Keltech však jen název naší země. Keltové nám také zachovali další zeměpisné názvy. Například: Vltava, Labe, Ohře, Jizera a Říp. Keltové si stavěli takzvaná oppida, což byla opevněná města. V Česku patří mezi nejvýznamnější oppida Závist nad Zbraslaví, Stradonice u Berouna Staré Hradisko či Přerovská hůra ve středním Polabí. Keltského původu je patrně také horské opevněné hradiště u města Sušice, známé pod označením Hradiště na Sedle. Existují doposud nikterak neověřené domněnky, že největší keltské město v ČR se také mohlo nacházet buďto v prostoru dnešní Mladé Boleslavi na Jizeře (keltská řeka Isara) nebo i v Lounech při řece Ohři (keltská řeka Agara).

Keltské svátky

Po Keltech nám zůstala ještě jedna věc, která se kupodivu zachovala v téměř nezměněné formě až dodnes: naše svátky. Kromě obou slunovratů a rovnodenností měli Keltové 4 důležité svátky, které se ve více či méně zdeformované formě zachovaly až do dnešních dnů. Z astronomického hlediska se jedná o svátky víceméně přesně v polovině mezi slunovraty a rovnodennostmi.

Rok začínal Samhainem (nebo také Samainem) a slavil se 1.listopadu v noci z předešlého dne na den sváteční (jako všechny svátky). Jeho název se skládá ze slov "sam-fuin" tedy "Konec léta". Dnes se s ním můžeme setkat v pokřesťanštělé formě svátku všech Svatých 1. listopadu a následných Dušiček 2.listopadu. Byl to svátek všech zesnulých a příprava na období zimy.

1.února se slavil Imbolc v Irsku nazývaný Oimealg. Dnes ho známe jako Hromnice 2.února.

V noci z 30. dubna na 1. květen se slavil Beltine (také Beltaine či Beltene), který dnes známe jako "Čarodějnice", které se pálily už tehdy a symbolizovaly veškeré utrpení a strádání. Název je tvořen slovy "Bel-tine", což znamená "Jasný(zařící) oheň" a byl to nástup k pohostinnému letnímu období. Keltové o tomto svátku zapalovali dva velké ohně a mezi nimi proháněli dobytek, ten měl být takto očištěn po zimě.

Nakonec už zbývá jen Lugnasad 1. srpna. Tento svátek jako jediný v podstatě úplně zmizel. Šlo o oslavy nadcházejících žní, ale jeho význam tkvěl mimo jiné v uzavírání manželských svazků. V časných ranních hodinách se pak na vrcholcích kopců vítalo Slunce, kterýžto zvyk z Velké Británie nevymizel ani dnes a (dnes už křesťanští) poutníci stoupají na Croagh Patrick, aby se zúčastnili jitřní mše.