MOTTO: "Hřebík, který čouhá, dostane kladivem."

Autorem veškerých kreseb na blogu je TARASKON.

Římská Galie

29. prosince 2008 v 0:15 |  KELTOVÉ

Římská Galie

Romanizace
Celé Caesarem podmaněné území, často označované jako Gallia Comata nebo Tres Provinciae, rozdělil Augustus v roce 27 př. n. l. do tří provincií řízených císařskými místodržiteli s titulem legatus pro praetore. Gallia Aquitania sahala od Pyrenejí k řece Loiře. Gallia Lugdunensis se rozprostírala mezi řekami Seinou a Loirou, od Armoriky na západě až k Lugdunu na jihovýchodě; zatímco Gallia Belgica byla svým rozsahem takřka identická s někdejším územím Belgů na severu. Vlastní správa Galie byla vykonávána poněkud odlišným způsobem než v Itálii nebo v Narbonensis. Místní kmeny si podržely značnou míru autonomie, přičemž směly volit a vysílat své zástupce do společného galského sněmu, jehož prostřednictvím byla koordinována administrativa provincií.
K zajištění kontroly nad zemí postavili Římané v Galii síť vysoce kvalitních silnic a vodních cest. Budování těchto komunikací mělo především vojenský účel. Vytvoření infrastruktury však přineslo také řadu vedlejších efektů: vnitřní sjednocení Galie, vzrůst měst a vzestup hospodářství. V mnoha regionech záhy vyrostla četná svobodná města (municipia), která byla budována podle římského vzoru a byla obdařena typicky římskými stavbami, jako byly veřejné lázně, fóra, radnice a chrámy. Významné množství těchto budov se zachovalo dodnes, obzvláště v jižní Francii, kde po sobě romanizace zanechala nejhmatatelnější stopu. Hlavním městem římské Galie se stalo někdejší náboženské středisko Galů, Lugdunum (Lyon). Dalšími významný centry byly Augusta Treverorum (Trevír), Samarobriva (Amiens), Lutetia Parisiorum (Paříž), Burdigala (Bordeaux), Vienna (Vienne) a Arelate (Arles). Ekonomiky těchto obcí těžily z činností souvisejících s veřejnou správou, avšak jejich hlavním zdrojem příjmu byl obchod se zbožím vyrobeným řemeslníky. Drtivá většina obyvatelstva Galie se ale nadále věnovala zemědělství. Těžištěm zemědělské produkce byly římské villy - velkostatky vlastněné bohatými šlechtici, jejichž půdu obdělávali nájemní rolníci - kolóni.
Vládnoucí elity ve městech i na venkově si záhy osvojily římské mravy, kulturu i jazyk. Tři severní provincie nicméně přijímaly římskou civilizaci o poznání pomaleji než Narbonensis. Ta se v mnoha směrech odlišovala od zbytku Galie, neboť už více než půlstoletí před příchodem Caesara byla vystavena blahodárnému vlivu římské vlády a během této doby byla rychle romanizována. Pořímštění galské aristokracie bylo stvrzeno za císaře Claudia, který několik galských předáků učinil členy římského senátu a obdařil je posty ve správě a ve vojsku. Claudius také zakázal konání druidských obřadů a nechal vykácet posvátné háje.
Romanizace se pozvolna prosazovala i mezi nižšími společenskými vrstvami. Její šíření bylo dále podporováno velkorysým udělováním římského občanství. Svou roli v tomto procesu sehrála také přitažlivost vyspělé římské civilizace. Latina, která byla zavedena jako úřední jazyk, časem nahradila galštinu. Ovšem příměsi domácích galských nářečí vedly tak jako v jiných římských provinciích ke vzniku vulgarizované formy latiny, z níž se zde mnohem později vyvinul francouzský jazyk. Taktéž místní kultura se rozvinula v podivuhodnou syntézu galských a římských elementů, jejímž výsledkem byla galorománská kultura. Římské kulty, včetně horlivě přijímaného obřadu uctívání císaře (jenž měl vést k připoutání provincií k Římu), postupně vytlačily staré keltské náboženské praktiky druidů. Domácí bohové postupem doby zcela splynuli se svými římskými protějšky.
Navzdory romanizaci si ale Galové i nadále uchovávali svoji identitu. Ještě ve 3. století byla uctívána keltská božstva, keltské míry a váhy nahradily římské měrné jednotky. Galie byla až moc rozlehlá a hustě obydlená na to, aby zcela ztratila svoji jedinečnost. Kromě toho byla tato zemědělsky orientovaná země příliš vzdálená od Středomoří a Itálie. Galštinou se v některých odlehlejších krajích hovořilo zřejmě i ve 4. století.

Počátky křesťanství, příznaky krize
Následkem romanizace bylo pevné a dobrovolné začlenění Galie do římského politického systému. V prvních dvou staletích našeho letopočtu sice docházelo k občasným vzpourám, jako bylo povstání Batavů vedené Juliem Civilem v roce 69. Nicméně vůdcové těchto rebelií byli romanizovaní šlechtici s římskými jmény a římským občanstvím, kteří se nestavěli ani tak proti římské nadvládě, jako spíše proti římským císařům. Někdy kolem roku 90 vyčlenil Domitianus z galského území na Rýně dvě pohraniční provincie - Horní Germánii a Dolní Germánii, v nichž byl vybudován systém opevnění na ochranu před germánskými útoky - Limes Romanus.
Koncem 2. století se v Galii začala prosazovat různá orientální náboženství, spolu s křesťanstvím, které se uchytilo především ve městech. Naproti tomu na venkově se křesťanství rozšiřovalo jen velmi pomalu. Římské autority se navíc bránily této nové víře a příležitostně se jí pokoušely potlačit. Teprve dlouho po zhroucení římské vlády byla Galie zcela christianizována.
Během krize říše ve třetím století započal pomalý úpadek římské Galie. Počet obyvatel poklesl kvůli epidemiím a neúrodám. Živořící venkovské obyvatelstvo odcházelo do měst, čímž byla ještě více oslabena zemědělská produkce - hlavní zdroj bohatství Galie. Souběžně s tím se snižovaly i příjmy státu z daní. V celé Galii se rozmohlo řádění bagaudů, tlup ozbrojených rolníků, kteří pustošili venkovské oblasti. Nedostatek pracovních sil přiměl velké pozemkové vlastníky usilovat o připoutání kolónů k půdě, zatímco císařové zvyšovali daně a utužovali státní správu. Těmito opatřeními se ale dopady krize ještě stupňovaly.
V 50. letech 3. století se zintenzívnily vpády germánských kmenů, v prvé řadě Franků a Alamanů, za rýnskou hranici. Frankové v těchto letech pronikli hluboko do Galie až k Pyrenejím a odsud dále na jih. Po roce 259 se Galie pod vedením uzurpátora Postuma a jeho následovníků oddělila od římského státu. Vznikl nezávislý politický útvar, galské císařství, k němuž náležely také Hispánie a Británie. Jeho existence vzala za své teprve v roce 273, když se Tetricus vzdal císaři Aurelianovi, načež byla Galie opět integrována do římské říše.

Galie v době pozdní antiky
Císař Diocletianus reorganizoval kolem roku 300 galské provincie do dvou diecézí: Septem Provinciarum a Galliae, které se staly součástí prefektury Galliae. V přední galské město se již za Diocletiana a zvláště za Konstantina Velikého vyvinula Augusta Treverorum, která sloužila jako císařská rezidence a po určitou dobu tak fungovala jako jedno z nejdůležitějších politických center římské říše. Od poloviny 4. století byla Galie stále častěji vystavována nájezdům a drancování Germánů, kteří byli na krátko zpacifikováni Julianem Apostatou. Počátek stěhování národů, probíhajícího od konce téhož století, však znamenal konec dlouhého období míru a blahobytu a vedl k zásadním politickým a vojenským změnám.
V roce 406 pronikli do Galie Svébové, Vandalové a Alani. Po nich následovali Vizigóti, Burgundi a Alamani, přičemž první z nich byli v roce 418 usazeni v Akvitánii jakožto foederati ve službách římských císařů. To jim ale nebránilo v tom, aby odtud brzy poté začali rozšiřovat svoji doménu do celé jižní Galie. Už před nimi obdrželi stejný status Frankové na severu. Kolem poloviny 5. století si Keltové prchající z Británie podmanili Armoriku, jež je od těch dob známá jako Bretaň. V roce 451 spojené síly Římanů a Germánů vedené Aetiem odrazily Attilu a jeho Huny v bitvě na Katalaunských polích. Přesto přibližně mezi léty 455 a 475 nastal nevyhnutelný kolaps římské Galie, když si jednotlivé kmeny na jejím území založily vlastní suverénní říše a království. Po zániku západořímské říše se Galoromán Syagrius pokusil uhájit zbytky římské moci na severu země, avšak v roce 486 byl poražen náčelníkem sálských Franků Chlodvíkem, čímž římská vláda v Galii definitivně skončila.
Římská kultura v Galii přečkala i tyto těžké časy díky společné snaze galorománské šlechty a Římskokatolické církve. Nejvýznamnějšími představiteli tohoto období byli kromě jiných Ausonius, Sidonius Apollinaris a Řehoř z Tours. Rovněž vizigótská a franská šlechta usilovala o zachování římských politických a kulturních tradic. Nicméně galorománská kultura pozvolna ztrácela svůj antický charakter a nejpozději od poloviny 6. století je proto v Galii možné hovořit o počátku raného středověku. Pojmy Galie a galský byly užívány až do konce vlády merovejských králů franské říše. Během panování Karlovců ale tyto termíny pozvolna nahradil výraz Francia resp. Francia occidentalis, z čehož se nakonec vyvinulo slovo France - Francie.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama