MOTTO: "Hřebík, který čouhá, dostane kladivem."

Autorem veškerých kreseb na blogu je TARASKON.

Únor 2013

Přání

20. února 2013 v 19:06 | TARASKON |  BÁSNIČKY
Další noc trápím se a nemohu spát,
přemýšlím stále, proč nejsem víc bohatý.
Bůh mohl by nějaký poklad mi dát;
anebo když ne on, tak třeba rohatý!

Zašeptaná slova do plamínku svíčky;
půlnoc za úplňku změní přání v kouzlo.
Než třikrát jsem po sobě zamrkal víčky,
nezměrné bohatství do klína mi sklouzlo.

Všechno není zlato, co napohled se blýská;
přes pýchu, lakomství lásku jsem neviděl.
Kdo chce krásu, bohatství ne vždy štěstí získá.
Nový dům zničil mi soused, co záviděl.

Přišel jsem o víc, než předtím jsem měl,
když rouhavě žehral jsem na krutost osudu.
Teď abych žebrotou do světa šel;
vždyť kdo by dál k sobě zval smutného pobudu.

Poučení z příběhu je jasné;
náhle slov svých vyslovených zalituješ.
Každé přání není vždycky spásné;
pozor dej si, na to, co si vlastně přeješ.

Setkání

5. února 2013 v 20:55 | TARASKON |  BÁSNIČKY
Když jsem se z tržnice po cestě navracel,
já stal jsem se svědkem strašidelné příhody.
Zůstal jsem němě stát a dech se mi ztrácel;
to zjevení nebylo jen dílem náhody.

Já zahlédl muže v černočerném plášti;
na zádech dlouhý meč, u pasu sekera.
Mě zaplavil pocit smrti, zmaru, zášti;
pocit že nemůžu dožít se večera.

Pleť měl bílou jak právě spadaný sníh
a oči temnější než nejhlubší noc.
A ze rtů mu vycházel neslyšný smích;
mně srdce bušilo a bál jsem se moc.

Za ním šla plíživě obrovská vlčice;
tesáky ceníce v grimase morbidní.
Plameny ohnivé v očích jí tančíce
v srdci mě pálily jak stovky pochodní.

On procházel plukem, co na poli tábořil,
a chystal se nazítří rozpoutat válku.
Že nikdo ho neslyšel, ni okem nespatřil,
poznal jsem bezpečně i na velkou dálku.

Na koho ukázal, ten zachvěl se náhle,
jak by jej ovanul mrazivý chlad;
a příšerná vlčice zavyla táhle,
jak by ji trýznil snad stoletý hlad.

Když obešel tábor a dokončil to,
co v tomhle tom ležení dokončit chtěl;
když ukázal rukou na deset krát sto
pak vracel se cestou, po které já šel.

Já zmrazený hrůzou pohlédl mu do očí;
jen lehce se pousmál a pokýval hlavou.
Mě nedbaje více dál kráčel po úbočí,
pod pláštěm skrývaje svojí tvář pravou.

Koho dnes potkal jsem, to došlo mi akorát
co ztratil jsem oba dva nadobro z očí.
To bůh války vybíral, jako už tolikrát,
čí život nakonec na bojišti skončí.

Anděl strážný

4. února 2013 v 19:09 | TARASKON |  BÁSNIČKY
V mlhavém úsvitu, v družině krále,
do bitvy vyjel jsem s tisíci druhy.
Však vinou zrádce my měli na mále,
přec osud přál nám; my splatili dluhy.

S nemnoha bratry ten úklad jsem přežil
a zbrocený krví dál na nohou stál.
Chránil jsem krále a bok jeho střežil;
za mého vladaře svůj život bych dal.

My pobili zrádce a přesilu velkou
zahnali na útěk do strmých skal.
Meč zbarvený krví a zakalen válkou;
že jsem se nebál - sám sobě bych lhal.

Pak v kostele tichém já zažehl svíci,
když skončilo kruté běsnění krvavé.
K chladnému kameni jsem přitiskl líci
a ulevil trochu hlavě své bolavé.

Já ke kříži přistoupil pak s hlavou skloněnou,
modlitbou srdečnou jsem úctu mu vzdal.
Pokorně děkoval, klečíce na kolenou,
andělu strážnému co při mně dnes stál.