MOTTO: "Hřebík, který čouhá, dostane kladivem."

Autorem veškerých kreseb na blogu je TARASKON.

Březen 2013

Bard

6. března 2013 v 19:17 | TARASKON |  BÁSNIČKY
Mladičký bard protloukal se světem
od tvrze ku hradu; na loutnu hrál.
Kochal se růží i lučním květem,
píseň či baladu vždy k dobru dal.

Za penízek drobný či koláček medový
zabrnkal směle to, co si kdo přál.
Že sám láskou trápí se, nikdo se nedoví;
postavou svých písní sám se teď stal.

Vyznání milostné co přednesl své paní,
jenž srdce mu ukradla již před nějakým časem,
se změnilo v potupu při plesknutí dlaní,
pak pronesla odmítnutí povýšeným hlasem:

"Takových drzounů již viděla jsem,
co pěli tu romance na moji krásu,
však tak lehce k mání já tedy nejsem,
má krása je vzácná pro kdejakou chasu."

Pak zhrzený bard kletbu prchlivou vyslovil
a milostnou píseň tím v tragickou proměnil.
Jak by úděl té paní prokletím stanovil,
tím co do veršů vepsal, její osud změnil.

Krása i mladý vzhled teď odkvetly rázem,
jak na podzim okvětí stolisté růže
a v objetí smrti paní padla na zem -
tohle pár slůvek zlých napáchati může.

Lov

6. března 2013 v 19:16 | TARASKON |  BÁSNIČKY
Já z lovu se navracel jednoho rána;
úlovek bohatý byl liškou i zajouchem.
Tu strhla se bouře a zahřměla rána,
mě u srdce bodlo jak ledovým rampouchem.

Provazce vody spustily se na zem
a studený severák lomcoval stromy.
Mokrý a prokřehlý byl jsem tím rázem;
kam jenom schovat se před blesky a hromy?

Tu malinká chaloupka na palouku stála;
choulila se u kmene snad staleté jedle.
Teď bude kam schovat se - "Budiž Bohu chvála!"
Bez váhání, bez obav já vstoupil jsem hnedle.

Teplo a vůně mě vítaly vřele;
na ohni v kotlíku se vařilo cosi.
U něj dívka stála s pihou na čele
v očích němou otázku: "Cizinče, kdo jsi?"

Že lovčím jsem, královským, odvětil jsem,
a o trochu tepla a horký nápoj prosím.
Neb v dešti a větru tu bloudím lesem
a náklad těžký ulovené zvěře nosím.

Sladce se usmála a pohár mi podala,
avšak v očích jejích mě zvláštní lesk překvapil.
Žízeň a zima přec odvahu mi dodala
a já pohár do poslední kapičky vypil.

Mě náhle se ospalá malátnost zmocnila
a já uslyšel, jak ve snách, děsivý smích.
Před očima dívka se v babici změnila;
na nic jsem nečekal a vzal do zaječích.

Ze dveří jsem vyrazil, co stačil mi dech,
však babice za mnou se pustila vzápětí.
A její drápy už cítil jsem na zádech,
přec nechtěl jsem být jenom bezbrannou obětí.

Tak o překot jsem z boty, lovecký, vyškubl nůž
a do srdce babice ho až po rukojeť vrazil.
Pak na útěk se dal jen pryč od toho místa už,
a vyčerpaný na smrt jsem se k domovu doplazil.

Do lesů už nevydám se - neopustím svou vesnici;
na okně mám okenici - schovávám se ve světnici.
Pod peřinou ukrytý - dveře zavřené na petlici.
Lov na hřebík jsem pověsil - luk a šípy na polici
V žádné dívce nechci již spatřit tu zlou čarodějnici.

Nevýhodná smlouva

6. března 2013 v 19:13 | TARASKON |  BÁSNIČKY
Toužil jsem žít déle, než žijí jiní,
proto jsem vyžádal si službičku z pekla.
Ďábel se pro žádost úslužně činí,
však má duše snahy se malinko lekla.

Přec nakonec do krve jsem namočil brk
a podepsal smlouvu jsem s Luciferem.
Doufal jsem, že činem tím si zachráním krk,
že oddálím cestu stíny a šerem.

Však ďábel mě oklamal a já žil jen krátce.
Za zločin spáchaný teď mám smrt na jazyku;
vidím ho přicházet, když houpu se v oprátce
a duše má cítí žár ďáblova dotyku.

Říkám: "To nemůžeš, to přece není fér!
Služba Tvá ďábelská je více než špatná!"
"Život přec není fér," odvětí Lucifer,
"a tahle ta dohoda je dneškem splatná.

Jménem jsem Světlonoš, však přináším temnotu;
nečekej ode mne smilování - lítost.
Já nemívám ve zvyku rozdávat dobrotu;
tu hledej u svatých, já jsem temná bytost.

Já dal jsem ti přesně to, co tys po mě chtěl;
co ve smlouvě stálo, jsem do písmene splnil!
Tys léčku v úmluvě prohlédnout neuměl;
kdo jsi, abys Pána temnot z podvodu vinil?"

Tak teď platím za hříchy osudem pekelným;
za to, že pod čarou větu jsem nepřečet.
Za ten úpis s krvavým podpisem úhledným
budu dnes s čerchmanty u kotlů večeřet.

Ozvěny minulosti

6. března 2013 v 19:09 | TARASKON |  BÁSNIČKY
Dunění varhan se chrámovým rozléhá,
však u píšťal varhaník nesedí žádný.
Odněkud chorál teď k mým uším doléhá,
ale prostor pro sbor je úplně prázdný.

Za nevyřčenou modlitbou ozývá se amen;
modlící se věřící však neklečí v lavicích.
Přítomnost světí tu už jenom studený kámen
a přec je tu cítit kouř bez plamínků na svících.

Skrz vitráž svítí slunce na sochy svatých,
se spjatýma rukama a vážnými profily.
Na podoby svatých již z výklenků vzatých;
jen otisky nohou, co ve vrstvě prachu zbyly.

Z prázdného poháru tu mešní víno voní.
Šoupavých kroků se rozléhá zvuk -
rozpuklá dlažba, však nikdo nekráčí po ní.
Bez srdce zvon tu dnes vydává hluk.

Bez hříšníka vyznání se ozývá ze zpovědnice
a rozpadlý krucifix je symbolem osamělosti.
Chladivý průvan rozhoupal ztracené kadidelnice.
To mé smysly šálí jen ozvěny dávné minulosti.

BEZHLAVÝ JEZDEC

4. března 2013 v 19:36 | TARASKON |  BÁSNIČKY
Krvavý kotouč za obzor zapadl,
tajemný jezdec se na cestu dal.
Tíseň a neklid na mě teď dopadl,
že já jsem tu práci na blatech vzal.

Mám hlídat pěšinu, co do vsi vede,
aby byl občanů pokojný spánek.
Dnes po ní bezhlavý jezdec zas jede;
v korunách topolů zvedá se vánek.

Černému oři z nozder pára stoupá,
obrovské oči žhnou září rudou.
Jezdcova hlava se u sedla houpá,
přízrak se brodí zčernalou vodou.

Do vesnice míří klikatou cestou
a pátrá, kdo neprávem hlavu mu sťal.
Cvalem se řítí za svou krutou pomstou;
hledá, kdo hlavou svou by kletbu z něj sňal.

Když kolem projel, hrůza mě pojala;
já nohy jsem hned na ramena vzal.
Cítil jsem chlad, jak smrt by mě objala;
ač pohan, já na modlení se dal.

Jezdec však dojel mě - já ztuhl v křeči;
hlava se smála mým modlitbám chabým.
Rty se mi třásly z její hrůzné řeči:
"Nechci se zdržovat s někým tak slabým."

Já suše polk' a nehnul ni brvou;
hlava dál pravila bledými rty:
"Nebraň mi dál, chceš-li mít kůži zdravou,
koho já naháním, to nejsi ty!"

Pak hlava se smála, jak rarachů houf
a jezdec se rozjel za odplatou svou.
Až k ránu já z místa se pohnout si trouf'
a byl z duše rád, že nechtěl hlavu mou.

KOUZLO

4. března 2013 v 19:33 | TARASKON |  BÁSNIČKY
Krásná dívka s vlasy jak havraní peří;
rudé rty a oči jako z antracitu.
Ve svou tvář a svůdnou krásu pevně věří;
však srdce a duše bez kousíčka citu.

Pohledem svádí mě a vysílá své kouzlo,
avšak mé srdce zadané je - to patří mé milé již.
Její vábení svůdné po mě hladce sklouzlo,
tak pohlédla mi do očí a přitáhla mou hlavu blíž.

Myšlenkou jedinou zažehla plamen svíce;
a mě pojednou před očima setmělo se.
Jak ubývalo svíce, bledla moje líce
a vědomí mé prázdnou mlhou zatmělo se.

To kouzlo na mě jak lepkavá pavučina ulpělo
a já upadl do snového zapomnění.
Mé vzpomínky teď její kouzlo mlhavým snem zastřelo;
temným snem, z něhož nečeká mě probuzení.

Teď bloudím světem a nepoznávám tváře.
Již nevzpomenu jména žádných blízkých lidí.
Vězněný v temném zapomnění žaláře;
osleplý ztrátou - slepý, který neuvidí.

Proč jen vzpomínky mé mi ukradla?
Co učinil jsem tak moc zlého?
Nespím a nemám chutě do jídla;
kéž vzpomněl bych zas jména svého.