MOTTO: "Hřebík, který čouhá, dostane kladivem."

Autorem veškerých kreseb na blogu je TARASKON.

Květen 2013

Žalozpěv

23. května 2013 v 19:29 | TARASKON |  BÁSNIČKY
Pro lásku k člověku teď z oblohy padám,
prý cit lásky změnil se v hřích špatný - ďábelský.
Že nepopřál sluchu jsem varovným radám;
tvrdíš, že záměr můj je pramálo andělský.

Bože, proč trestáš mě za tento něžný cit?
Tak co jen jsem učinil tak strašně zlého?
Proč mám s nebem zpřetrhat tu poslední nit?
Proč nutíš mě vzdát se požehnání tvého?

Tak nelidsky krutý trest přichystal jsi pro mou milou;
teď na stezce za lesem dohání jí smečka vlků.
Nemohu už pomoci svou andělsky mocnou silou
a obloha ztemněla hradbou těžkých černých mraků.

Má drahá už stala se pouhou potravou černým vranám,
aniž bych mohl na chviličku dotknout se jí jen.
A já, z Tvojí zvůle boží, mířím teď k pekelným branám;
prožít trochu štěstí Ty's nedopřál mi ani den.

Tulák

23. května 2013 v 19:28 | TARASKON |  BÁSNIČKY
Já toulal jsem se krajinou, prochodil celý svět,
a všude jsem potkal spoustu prapodivných lidí.
Není koutu, kde bych nebyl, teď vrátit se chci zpět;
často jsem nevěřil, co mé staré oči vidí.

Za sluncem já vyšel a došel až na východ;
pak svítilo mi do zad na západní straně.
Mé toulavé boty vydaly se na pochod;
mnohokrát jsem dorazil k uzamčené bráně.

Křížem i krážem, tam až ze severu dolů k jihu,
zeměmi prošel jsem kultur a národů mnoha.
Na ramenou necítil jsem rodných kořenů tíhu;
došel jsem i tam, kam nevkročila lidská noha.

Já hledal něco víc, doma jsem žádné stání neměl.
Toužil jsem po něčem, avšak nenašel jsem vůbec nic,
když náhle mi steskem tak vzdálený horizont ztemněl
a vzpomínkou na domov mi náhle znachověla líc.

Tak vracím se cestou, po které jsem odešel;
dobře známou krajinou už od dětských let.
Krásnější kout země, než doma, jsem nenašel;
a v srdci jsem šťastný, že navracím se zpět.

Snílek

23. května 2013 v 19:26 | TARASKON |  BÁSNIČKY
Nazývají mě bláznem;
jsem snílek pomatený.
Prý ženu se jen za snem;
vidinou zaslepený.

Co ve světě toulá se
imaginárních představ.
Za chimérou žene se,
nikde tu nemá přístav.

Možná, že pravdu mají,
ti co nesní o ničem.
Že sny co se mi zdají,
nejsou ke štěstí klíčem.

Já však na lidi nedbám,
dál sním při plném bdění.
Možná neujdu chybám.
Ať, já nevzdám se snění!

Nesplněný úkol

23. května 2013 v 19:24 | TARASKON |  BÁSNIČKY
Vladař mě povolal, bych jel zabít draka,
na počestné pocestné drápy si brousí.
Prý zubisky ostrými zlověstně cvaká
a já jsem jediný, kdo zabít ho musí.

V dálce hejno krkavců posměšně kráká;
podél cesty kosti - síra v plicích dusí.

Ze sluje noří se nestvůra dračí,
šupiny lesknou se v paprscích slunce.
Po římse skalní majestátně kráčí,
ve mně není síly ni půlka unce.

Jediný pohled do očí mi stačí;
v zorničkách svislích má vidina konce.

Má mysl je zmatená - snad z jedovatých par;
mě náhle z úkolu u srdce bolí.
Vždyť lidi nežere, jen spolykal ovcí pár
a sem tam se proletěl po okolí.

Tak proč právě chystám se, utnou mu jeho spár?
Proč mám být ten, kdo toho draka skolí?

Od meče se odráží prudké světlo polední;
křídla jeho krásná ve větru se dmou.
Jak můžu jen zabít ho, vždyť on už je poslední;
má mysl teď plní se předtuchou zlou.

Dál já stojím nehybně - dávno již po poledni;
smrtí jeho zatížím si duši svou.


Poklesli mi ruce a já schoval svoji zbraň;
o krok jsem ustoupil - oře za uzdu vzal.
Poté já ohléd' se a ukázal prázdnou dlaň;
jeho křídel mávnutí jsem jako dík bral.

Možná, že zaplatím za svůj skutek krutou daň,
přesto rád nakonec jsem úkolu se vzdal.

Hvězda spásná

23. května 2013 v 19:07 | TARASKON |  BÁSNIČKY
Obzor v nedohlednu, kolem jenom voda;
moje bárka křehká se na vlnách houpá.
Snad poslední hlt rumu odvahu dodá;
na moře poslala mě má chyba hloupá.

Snad správný směr plavby osud mi zvolí,
však kam oko dohlédne, je vidět jenom masa vodní.
Žízním a oči mám zarudlé solí,
a smrt po mě sahá blíž, však já odtahuji se od ní.

Večerní vánek chladí něžně mé líce;
obloha halí se do černého sametu.
Nad hlavou září mi světlušek tisíce;
pohledem zamženým pozoruji kometu.

Tu jedna z hvězd na mě zabliká třpytivě;
její světlo vábí mě jak můru svíčka.
Na sever vydám se za hvězdou bázlivě;
zaženu únavu a promnu si víčka.

"Ukaž mi cestu teď, má hvězdo spásná;
obloha jasná je, jsem vděčný tomu.
Popluji za tebou, Polárko krásná;
štěstí mi popřej a doveď mě domů."

Domnělá záchrana

23. května 2013 v 19:02 | TARASKON |  BÁSNIČKY
Houštím se deru, utíkám lesem;
v patách mám bestie vlkodlačí.
Popadám dech - zalykám se děsem;
oni jsou za mnou - hravě mi stačí.

Co mě to napadlo, jít lovit do lesa,
když na nebi studený úplněk září!
Modlím se potichu a vzývám Nebesa;
krev z rány na čele stéká mi po tváři.

Třesu se hrůzou, přesto pádím dál;
světlo se blesklo, tam mezi stromy.
Za lidské obydlí duši bych dal!
Prší - nad hlavou burácí hromy.

Když k obydlí dobíhám, o pomoc volám;
na dveře chalupy zběsile buším.
Snad jsem již unikl těm nečistým silám,
když se však rozhlédnu, potíže tuším.

Pohlédnu strnule do černé zornice
dívky co dovnitř mě ochotně pustí.
Uprostřed světnice stojí tu vlčice;
domnělá záchrana stává se pastí.