MOTTO: "Hřebík, který čouhá, dostane kladivem."

Autorem veškerých kreseb na blogu je TARASKON.

Květen 2014

ÚPLNĚK PÁTKU TŘINÁCTÉHO

24. května 2014 v 20:50 | TARASKON |  POVÍDKY
Pouhá zmínka o úplňku nebo pátku třináctého ve mně vyvolává mrazení. Vždy mi naskočí husí kůže a nic do mě není. Nedej bože, když se tyto dva kalendářní jevy sejdou v jeden den.

Ne že bych byl nějak přehnaně pověrčivý, to ne. Jen mám s tímto jevem děsivé zkušenosti. A když říkám děsivé, myslím to doslova.

Dovolte, abych Vás o tom přesvědčil.

Jednoho podzimně nevlídného dne, jako dnes si pamatuji, že to byl čtvrtek, mi byl doručen dopis od mého nejlepšího přítele Richarda, který se mnou studoval na univerzitě, nedaleko hlavního města. Spřátelili jsme se vcelku rychle, neboť jsme sdíleli podobné názory na svět a drobné odlišnosti našich povah nám nebyly na překážku.

Richard byl muž vcelku pragmatický, se smyslem pro vědu a pokrok. Okultismus či spiritismus u něj neměly místo a já o jeho postojích neměl důvod pochybovat. Až donedávna.

Po přečtení dopisu, jsem popravdě pochyboval spíše o jeho zdravém rozumu. Věty v dopise se velmi lišily od jeho úhledného rukopisu a některé části jsem přečetl jen stěží. Písmo bylo roztřesené, očividně psané osobou velmi rozrušenou nebo nemocnou.

Starosti mi však dělal spíše obsah vět, než jejich obtížná čitelnost. Richard se zmateně zmiňoval o jakémsi nejasném nebezpečí. Nic konkrétního jsem ale z dopisu nevyčetl. Několikrát zopakovaná prosba, abych co nejdříve, ale nejpozději do pátku tohoto týdne, dorazil na jeho sídlo, mě donutila odcestovat nejbližším vlakem.

Vystoupil jsem na malém, zanedbaném nádraží krátce po poledni a vydal se pěšky k Richardovu sídlu. Nebylo to nijak daleko a já si chtěl na čerstvém vzduchu protáhnout ztuhlé nohy.

Do domu, kde z celé rodiny bydlel už jen Richard, mě uvedl jeho dlouholetý sluha a rovnou mě směroval k vysokému polstrovanému křeslu, stojícímu u krbu.

"Jindřichu! Ty's přijel," vítala mě osoba, jen vzdáleně podobná mému příteli, s tak úlevným výrazem ve tváři, že bych se od srdce zasmál, kdyby situace nebyla tak vážná.

Richard, zabalený v silné vlněné dece, seděl schoulený v křesle. Ztrhané rysy a smrtelná bledost mě nevyděsily tolik jako horečnatý lesk přítelových očí. Těkavý pohled a třas pohublých rukou napovídal, že Richard je na pokraji duševních sil.

"Jistěže jsem přijel," odvětil jsem vyrovnaným hlasem a vykouzlil ten nejpovzbudivější úsměv, jakého jsem byl v té chvíli schopen.

Po chvilkové výměně zdvořilostních otázek a šálku kvalitního čaje, jsem přešel rovnou k věci a konečně z Richarda vytáhl jakž tak souvislý popis událostí, které vedly k jeho zuboženému stavu.

"To nemůžeš myslet vážně," odvětil jsem, když dokončil své vyprávění, a podle jeho výrazu tváře a stažených koutků úst, podobnou reakci očekával.

"Věděl jsem, že mi neuvěříš, a proto jsem tě žádal, abys přijel a přesvědčil se."

Hleděl jsem na svého přítele a vážně se rozhodoval, zda nemám zavolat svému známému do sanatoria pro duševně choré. Byl to vynikající psychiatr a jistě by Richardovi pomohl. Pak jsem však v přítelových očích zahlédl výraz rezignace a zklamání z mého postoje. Nakonec jsem váhavě přislíbil, že tedy u něj přespím a té záhadné události, která se měla odehrát zítřejšího večera, se osobně zúčastním.

Ráno jsem se probudil do slunečného dne a vše vypadalo mnohem nadějněji. Richard měl trochu barvy ve tvářích a skutečnost, že jsem s ním zůstal, ho podpořila natolik, že byl ochoten podniknout po obědě krátkou procházku po okolí.

Mluvili jsme o všem možném a oba jsme se úzkostlivě vyhýbali zmínkám o včerejším rozhovoru.

Jak se však blížil večer, začínal být Richard zamlklejší. Co chvíli pohlížel nervózně z okna a nedokázal se soustředit na partii šachů, kterou jsme měli rozehranou od mé poslední návštěvy.

Nechal jsem Richarda jeho myšlenkám a zaobíral se těmi svými. Stále jsem nemohl pochopit absurdnost Richardova včerejšího vyprávění a ještě méně jsem chápal, že něčemu takovému věří právě on.

Všechno prý začalo jakýmsi posvátným svitkem, který si přivezl jeho dědeček z Jeruzaléma. Richardův dědeček byl prý vůbec zapálený cestovatel a sběratel. Měl ve své sbírce nepřeberné množství suvenýrů a sběratelských pokladů, dovezených z nejrůznějších koutů světa.

Všechny své trofeje měl vystavené v pokoji, k tomu určeném. Jako mají jiní lidé knihovnu, měl Richardův dědeček v policích místo knih dřevěné sošky zvířat v nerozmanitějších pozicích a velikostech. Zvláštní zálibu měl v soškách indických slonů. Celá jedna prosklená vitrína jim byla vyhrazena.

Na horních policích byla též vystavena úctyhodná řada bohů, bůžků a ďábelsky se šklebících démonů všech možných kultur a náboženství. No prostě celá místnost byla až po strop zarovnaná podobnými exponáty a Richardův dědeček se jimi s požitkem probíral.

Jednoho pátečního večera, třináctého toho měsíce, se dědeček u večeře zmínil, že ještě neprostudoval onen svitek, ukořistěný v jakémsi zapadlém krámku v Jeruzalémě, a chystal se tak učinit.

Richard si vzpomínal, že toho dne byl úplněk. Bylo jasno a měsíc svítil velice jasně. Richardovi na něm prý bylo něco zvláštního. Jako by prý měl kolem obvodu jakousi namodralou záři.

Nepřikládal jsem tomuto sdělení žádnou důležitost, protože se to odehrálo před čtrnácti lety a já silně pochyboval, že si to Richard pamatuje správně. Mysl, zjitřená silnými emocemi, může v paměti zanechat všelijaké zmatené vzpomínky. To jsem si však při jeho včerejším vyprávění nechal jenom pro sebe.

Abych Vás tedy dlouho nenapínal. Další ráno po oné úplňkové noci, pátku třináctého, našli dědečka v jeho pokoji mrtvého. Měl rozsápané hrdlo a hruď a ležel na podlaze pod oknem, v kaluži krve. V ruce držel svitek, potřísněný krví. Text toho svitku nikomu nic neříkal, protože byl psaný hebrejštinou.

Oficiální vyšetřování uvádělo, že šlo o napadení nějakou šelmou, ale jak se dostala do domu a zase ven, aniž by si jí někdo všiml, nikdo vysvětlit nedokázal. Postupem času vše utichlo, ale Richardovi ta záhada nedávala spát. Měl dědečka velmi rád a chtěl zjistit, co se doopravdy stalo. Nechal si tedy u jednoho odborníka na hebrejský jazyk přeložit svitek, který dědeček onoho osudného večera četl.

Šlo o jakousi magickou formuli, která prý dokáže, za určitých okolností, oživovat neživé předměty. Richard byl totiž přesvědčený, že dědeček ten svitek přečetl právě v době, kterou magická formule vyžadovala.

Richard opravdu věřil, že dědečka zabilo něco, co ožilo v jeho pokoji, když přečetl onu formuli. Byl ovšem jediný, kdo tomu doopravdy věřil. Po mnoha marných pokusech, přesvědčit ostatní, toho raději nechal. Obával se, že by ho rodina nechala umístit do sanatoria, jako jsem to chtěl udělat já. Richard tedy o své teorii mluvit přestal, ovšem v hloubi duše tomu stále věřil. Postupem času se tou otázkou zabývat přestal, až do určité události.

Asi před půl rokem, poté co zemřel poslední člen jeho nevelké rodiny, se Richard rozhodl, že sídlo zrenovuje a trochu zmodernizuje a to včetně dědečkova pokoje. Jeho sbírku se rozhodl věnovat muzeu a celý pokoj nechal vyklidit. Všechny exponáty dědečkovi sbírky byly již pečlivě zabaleny v dřevěných bednách a připraveny k odeslání. Druhý den ráno však byly všechny předměty opět vybaleny a rozestaveny v policích přesně tak, jak byly. Služebnictvo se zapřísahalo, že nikdo z nich to neudělal. Richard pak nechal sbírku zabalit ještě třikrát. Pokaždé bylo druhý den vše zpátky v policích.

Od té doby již Richard zanechal dědečkův pokoj, tak jak byl a ponořil se hluboce do chmurného studia okultismu, aby lépe porozuměl tomu, co se stalo.

S prohlubujícími se znalostmi, pro něj dosud opomíjeného okruhu informací, a blížícím se datem dalšího úplňku v pátek třináctého, se jeho duševní stav den ode dne zhoršoval.

Nakonec se rozhodl, požádat mě o pomoc, i když z počátku váhal, zda se mi má svěřit. Připouštím, že váhal oprávněně. Doufal jsem, že se mi podaří, přesvědčit ho o nesmyslnosti jeho teorie a byl jsem zvědavý, jak zareaguje, když se ubezpečí, že se dnes v noci nic podobného opakovat nebude.

Jak jsem se tehdy mýlil.

Richard, sedící schoulený ve svém křesle, hlasitě zakašlal a vytrhl mě z mých úvah. Vzhlédl jsem a prohlížel si Richardovu bledou tvář. Teď už se z okna díval nepřetržitě. Mrkl jsem na hodiny a nevěřil, že už je po půlnoci. Oproti jasnému odpoledni byla nyní obloha zatažená a měsíc byl skrytý za mraky. Richard upřeným pohledem sledoval mračna a čekal. Čekal, kdy první záblesk měsíčního svitu padne do okna dědečkova pokoje.

Nehodlal jsem nečině přihlížet a sledovat jak se můj přítel každou minutou propadá do hlubší a hlubší deprese. Jak se vněm sváří touha dokázat, že měl tehdy pravdu, se strachem z neznámého a nadpřirozeného.

Připouštím, že s postupem času se i mne zmocnila jistá nervozita a tak jsem oběma nalil štědrou dávku whisky a donutil Richarda, aby ji vypil. Nalil jsem si znovu a mimoděk pohlédl do okna. K mému úžasu byla obloha náhle čistá, bez jediného mráčku. Na obloze zářil obrovský měsíc v dokonalém kruhu. Jeho obvod byl orámován namodralou mlhovinou. Richard se pomalu zvedl z křesla a pomalými kroky přistoupil k oknu. Fascinovaně hleděl vzhůru; rty lehce pootevřené.

Chtěl jsem ho uklidnit nějakou hloupou frází, když se z dědečkova pokoje ozvala rána, jako když se něco velkého a těžkého rozběhne proti dveřím. Lekl jsem se tak, že jsem sklenici upustil.

Richard se na mě podíval. Směsice triumfu i strachu se mu zračila v očích. Při další ohlušující ráně jsme se, oba zároveň, rozběhli k pokoji.

Dveře - těžké bytelné dveře - již byli naštípnuté a velké třísky se proti nám ježily jako bodliny dikobraza. Sluha, který měl pokoj nedaleko, právě vyběhl ze dveří. Rychle se v nastalé situaci zorientoval a na nic nečekaje, popadl jednu stranu těžké prosklené knihovny, stojící v rohu chodby. Bez řečí jsme s Richardem přiskočili a s vypětím sil ji dostrkali přede dveře. Právě včas.

Dveře pod dalším nárazem povolily a rozpůlená deska narazila do bytelného nábytku. Škvírou jsme zahlédli stín čehosi mohutného. K úlevě nás všech, se to monstrum zatím přestalo snažit dostat se z pokoje. Přesto sluha duchapřítomně povolal ostatní členy domácnosti a pomocí dalšího nábytku vytvořili barikádu, která by, snad, byla schopna udržet to cosi uvnitř. Z pokoje se zatím postupně ozýval zvuk tříštěného skla a praskajícího dřeva. Všichni jsme se po sobě vyděšeně dívali a nevěděli co říct, ani co dělat. V pokoji se po chvíli rozlehlo ponuré ticho.

Pomalu jsme se přibližovali ke dveřím a čekali, co se bude dít; uši nastražené. Napětím nikdo nedýchal, a když se ten zvuk ozval, všichni jsme s výkřikem uskočili.

Z pokoje se ozvalo troubení. Ohlušující troubení opravdového živého slona. Vytřeštil jsem oči a instinktivně o krok ustoupil. Nebyl jsem sám.

Do rána jsme všichni čelili ještě několika pokusům záhadného tvora, probourat se z pokoje. S prvními paprsky slunce se odtamtud již nic neozývalo. Bylo tam hrobové ticho. Nejistota byla horší než strach. Přesto jsme vyčkali ještě asi hodinu, než jsme se, vyčerpaní a s nervy napjatými k prasknutí, rozhodli podívat dovnitř.

Čekali jsme ledacos, ale tohle ne. Pokoj byl v naprostém pořádku. Nikde nebylo nic rozbité, ani zpřeházené. Vše bylo tak, jak jsme to včerejší den zanechali. Jen dveře, stále rozštípnuté v půli, svědčili o nočních událostech.

Richard z nás vypadal nejvyčerpaněji a tak jsem se ujal iniciativy a poslal všechny do postelí, aby se vyspali a zotavili z nočního zážitku. Richarda jsem odvedl do jeho ložnice a sám se usadil v křesle. Stejně bych asi nedokázal usnout. Neustále jsem hledal nějaké logické vysvětlení, ale k žádnému smysluplnému závěru jsem nedospěl. Richard kupodivu usnul téměř okamžitě.

Nedalo mi to a kolem poledne jsem se do pokoje zašel podívat ještě jednou. Nepopírám, že jsem měl sevřený žaludek. Všichni ještě spali. Nezvyklé ticho na mě působilo tíživě.

Rozhlížel jsem se pátravě po místnosti a hledal známky něčeho, co by mi dopomohlo k racionálnímu vysvětlení. Nic jsem samozřejmě nenašel.

Jen v jedné půlce rozbitých dveří jsem po chvíli objevil zaseknutou špičku ulomeného klu.

Tušíte asi, že po takovém zážitku většina služebnictva odešla. Zbytek dal výpověď, když jsme s Richardem nechali okno i dveře zazdít, a další den bylo vše tak, jako to bylo předtím. Ani jsme se nepokoušeli, zkusit to znovu. Alespoň, že jsme mohli vyměnit dveře, protože pohled do otevřeného pokoje by Richard asi neunesl. Nedokázal jsem ho totiž přemluvit, aby se odstěhoval.

Při mé nedávné návštěvě byl již poměrně zotavený a jevil se mi duševně i tělesně v pořádku. Jen se nesměl podívat na kalendář.

Já vím. Říkáte si nejspíš, že to zas tak děsivé není. Vždyť se vlastně dohromady nic moc nestalo. Ale já vyděšený jsem. Děsím se toho, co by mohlo oživnout příště. Další úplněk v pátek třináctého bude totiž již za tři roky.