MOTTO: "Hřebík, který čouhá, dostane kladivem."

Autorem veškerých kreseb na blogu je TARASKON.

Procitnutí

23. června 2014 v 20:24 | Taraskon |  POVÍDKY

Šeřilo se a Petr se nervózně podíval na kuchyňské hodiny. Stočil pohled k oknu právě v okamžiku, kdy se rozsvítily pouliční lampy. Vstal prudce od stolu, až stydnoucí polévka vyšplíchla z talíře, a s přehnanou razancí zatáhl oba díly závěsu.

V odrazu okna se mihl jeho zanedbaný zevnějšek. Několikadenní strniště, rozcuchané vlasy, a zarudlé oči s tmavými kruhy z nevyspání, mu dodávaly divokého vzhledu. Pokrčil nad tím rameny, přešel k vypínači a rozsvítil. Nijak výrazně ho to neuklidnilo.

Obešel celý byt, a rozsvítil všechna světla, včetně lampiček. Zapnul televizi, ale právě probíhající program mu jen připomněl, že už je zase večer. Přepínal kanály tak dlouho, dokud nenašel pořad, který mu v jeho rozpoložení vyhovoval.

"Hlavně žádný horor, thriller nebo, nedej bože, zprávy," bručel si pro sebe. Položil ovladač a snažil se soustředit na přírodopisný dokument.

Cítil se unavený. K smrti unavený. Hlava ho bolela, jako při nejhorší kocovině, kterou kdy zažil, a že jich pár bylo. Nespal již víc jak dva dny a to si vybíralo svou daň.

Přes den, když se měl čím zaměstnat, se to pomocí litrů kávy, a studené sprchy dalo jakž takž vydržet, ale věděl, že další noc se už bez spánku neobejde. A to ho děsilo nejvíc.

Tolik se mu chtělo spát, přesto se tomu z posledních sil bránil. Třeba to dnes nebude tak hrozné, uklidňoval se. Třeba už se to nebude opakovat, říkal si a snažil se o tom přesvědčit sám sebe. Přesto se raději zvedl z pohodlného, vysokého křesla a sedl si na taburetku, která skýtala pramálo pohodlí na sezení, natož aby se na ní dalo usnout.

Petr sebou trhl a zmateně se rozhlédl. Usnul. Usnul i na té zatracené taburetce. Sice jen na krátkou chvíli, ale i to stačilo, aby mu na čele vyvstal pot a roztřásl se po celém těle.

Možná bych mohl přespat u rodičů, pomyslel si s nadějí, ale okamžitě ten návrh s ironickým uchechtnutím zavrhl. "Jaký bych jim asi řekl důvod," zasmál se znovu. "A stejně by to nejspíš nepomohlo," dodal rezignovaně a přetřel si dlaní obličej.

Nebydlel u rodičů už dva roky, a za celou dobu u nich nepřespal ani jednou. Se smutným pousmáním si vybavil, proč se od nich vlastně stěhoval. S Jiřinou spolu začali bydlet hned, jak si tenhle byt koupil, a už je to skoro tři měsíce, co zase bydlí sám.

Teď by se mi ty její rádoby esoterické kejkle hodily, pomyslel si s úšklebkem a vybavil si byt plný tarotových karet, svíček, kamenů a dalších podobných serepetiček, do kterých se poslední dobou Jiřina tak zblbla.

"Jenže ta by mi teď nepomohla ani náhodou," zavrtěl hlavou, když si vybavil, jak po jedné prudší hádce hází Jiřina věci do kufru. Černé kudrny jí přitom vlají kolem hlavy jako klubko Medúziných hadů, a oči metají blesky. Křičí na něj nadávky a proklíná ho až do bůhvíkolikátého kolena.

Mrkl znovu na hodiny a zamračil se. Bylo teprve půl deváté. Čas se vlekl jako šnek po mrtvici, a jemu se už zase neudržitelně klížily oči.

"Kašlu na to," křikl, když se opět probral z nepohodlné pozice na taburetce. "Dneska už to určitě bude v pohodě," dodával si odvahy, když se zvedl a rozhodným krokem zamířil do ložnice. Nenamáhal se s oblékáním pyžama. Jen ze sebe shodil oblečení a nahý se zachumlal pod peřinu.

Doufal marně, že se tuhle noc vyspí v klidu.

Tak, jako pokaždé, se mu, krátce po usnutí, začal zdát sen. Stále dokola se opakující sen, který noc co noc nabýval na intenzitě. Zpočátku jen nepříjemný zážitek se proměnil v noční můru, z které se poslední dny probouzel s křikem; zmáčený potem.

Pokaždé se ocitl na lesní cestě, kudy kdysi chodil s prarodiči na houby. Přesně takhle si vždy představoval cestu, kudy šli Jeníček s Mařenkou k perníkové chaloupce. Temný les, kam se sotva prodral svit bledého úplňku. Stromy tak mohutné a staré, že pamatovaly vznik světa. Pokroucené suché větve, připomínající napřažené pařáty kostlivců. Nepříjemně hnilobný pach bažiny, od níž se plazily cáry mlhy.

Snažil se obrátit a dát se na útěk. Nikdy se mu to nepodařilo. Cosi ho pokaždé přinutilo jít vpřed. Pomalu, váhavě vykročil, rozhlížeje se vpravo vlevo. Opět měl pocit, že ho někdo sleduje. A opět nikoho nespatřil. Když se prudce podíval na stranu, nic nezahlédl. Jen stín a letmý záblesk žlutě žhnoucích očí. Kolem se ozývaly zvuky, které nedokázal přesně určit. Mohlo to být cokoliv. Houkání sýčka nebo vytí vlkodlaka. Ten zvuk mu drásal nervy, už jen tím, že nevěděl, kdo ho vydává a odkud přichází. Ozýval se jakoby odevšad. Chvíli jen tiše ševelil, aby se vzápětí rozezněl ohlušující intenzitou. Čím dále utíkal pěšinou, tím více mu připadalo, že se ten zvuk podobá ženskému smíchu. Zlověstně podrážděnému ženskému smíchu, který nic směšného nepřipomínal.

Klopýtal po rozbahněné cestě a jedovatě zelená mlha se mu ovíjela kolem těla. Měl pocit, že se dusí. Úplně cítil, jak se mu svírá hrdlo, jakoby mlha měla živoucí prsty, tisknoucí jeho ohryzek. Ohnal se po cárech mlhy rukou. Marně. Sahal si na hrdlo, aby se zbavil dusících prstů, ale nic nenahmatal. Velká rudá kola mu tančila před očima. Plíce hořely nedostatkem vzduchu. Upadl. Bolestivě se uhodil do kolene, ale nedbal toho a pokoušel se vstát. Kolem jeho uší prosvištěl chladný vítr, nesoucí zlověstný smích. Sípavě se nadechl; oči vytřeštěné hrůzou. Otáčel se prudce dokola za zvukem ďábelského smíchu. Ucítil na tváři dotek ledové ruky. Ucukl. Couval pozpátku po cestě a snažil se čelit nebezpečí. Nic však nezahlédl. Jen mlha se vznášela opodál, jakoby čekala, až se dá zase do běhu, aby si s ním mohla hrát.

Znovu se rozběhl. Bosé nohy mu ujížděly po odporně slizkém bahně. Uklouzl a zachytil se ztrouchnivělé větve. Úlomky dřeva se mu v ruce proměnily v kroutící se červy. Výkřik zhnusení se mu vracel několikanásobnou ozvěnou, zkreslený do výsměšného tónu. Utíkal dál. Nevšímal si větví, které po něm chňapaly a drásaly mu ruce. Nevšímal si stínů, které se mu zjevovaly na okraji periferního vidění. Nezastavoval se, i když sotva popadal dech. Pot mu stékal do očí, a srdce bolestivě bušilo do hrudi. Hrůza ho poháněla vpřed.

Na pokraji sil, duševních i fyzických, kdy si byl jistý, že víc už nevydrží, zahlédl na konci cesty světýlko. Malá jiskřička světla v temnotě, která dávala pocit bezpečí a záchrany.

V předchozích snech, ať utíkal seberychleji, nikdy ke zdroji světla nedoběhl. Pokaždé se probudil těsně před cílem, nervy vybičované k prasknutí.

Až dnes. Dnes ke svému cíli doběhl. Zastavil se, ztěžka popadaje dech, zmámený pocitem bezpečí.

V malé chaloupce, s jediným zářícím oknem, se se skřípěním otevřely dveře. Pomalu zvedl hlavu a věděl, co spatří. Mýlil se však. Ve světle světnice se rýsovala postava mladé krásné dívky. Její půvab vzal Petrovi dech i slova.

Dívka pokynula rukou, a vtáhla ho dovnitř. Její černé, kudrnaté vlasy se leskly ve světle ohně, plápolajícího v krbu. V očích měla jiskřičky pobavení.

Náhle se vůbec nebál. Hrůza a děs zmizely jako mávnutím kouzelného proutku. Zůstal jen pocit okouzlení.

Přistoupil k dívce a políbil ji. Její rty mu chutnaly sladce a neuchopitelně povědomě.

Čeho jsem se tak strašně bál, pomyslel si ve snu nevěřícně a lehce ucukl, když ho dívka neopatrně kousla do rtu. Teď, poprvé po dlouhé době, se probrat nechtěl.

Procitl s úsměvem na rtech a s úlevným povzdechnutím. Ještě vzdáleně slyšel šeptaná slůvka černovlasé dívky: "Jsi můj. Jen můj. Nikdy se tě nevzdám!"

"Nebylo to tak hrozné. Vůbec to nebylo hrozné." S uvolněným smíchem se posadil. Usmíval se a užíval si klid, který po probuzení už tak dlouho nezažil.

Užíval si klid do doby, než se podíval na své bosé nohy, vykukující zpod peřiny, zamazané od bláta až nad kotníky. Na ruce, poseté škrábanci, v nichž se perlily drobné kapičky krve. Na prostěradle se v hromádce třísek kroutili mrtvolně bledí červi.

Petr si přejel jazykem po poraněném rtu a z kovově sladké chuti krve se mu zvedl žaludek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama